Víte, že strašidelně vydlabaná halloweenská dýně alias jedna z amerických svátečních ikon je původně irský zvyk? A víte, proč se vlastně vyřezává? A jak za všechno může jeden opilec, co se handrkoval s ďáblem?
Dnes už asi není nikdo, kdo by ony typické oranžové obličeje s rozšklebenými úsměvy, trojúhelníkovýma očima a sem tam nějakou tou jizvou neznal. Dýně se vyřezávají i v Česku, i když podstatu toho pravého amerického Halloweenu – koledování neboli trick-or-treating – u nás nepraktikujeme. Prostě je to až moc magical na to, abychom to ignorovali. My v Evropě a zejména my Slovani máme totiž ke všemu mystickému, kouzelnému a vůbec pohanskému přirozenou lásku.
Halloween nemá totiž žádný jiný než pohanský původ. Datuje se pravděpodobně až do času Gaelů, kteří obývali Irsko a Skotsko a aktivně obchodovali s Římským impériem – to jen pro představu, kde zhruba v historii se nacházíme, když o nich mluvíme. Tehdy se samozřejmě nejmenoval Halloween a nebyl o sladkostech, byla to oslava konce sklizně a začátku zimy a říkalo se jí Samhain. Byl to jeden ze čtyř nejdůležitějších lokálních svátků, který si později přisvojila církev, protože byl prostě too good to pass up (o dalším podobném příkladu – Vánocích, si můžete přečíst tady). Samozřejmě vám ale některé zdroje budou říkat, že od začátku šlo o křesťanský svátek, ale od kdy se při jakýchkoliv křesťanských svátcích zapalují ohně, lidé se převlékají za příšery a straší se fantastickými historkami… no, dobře, no, tak se posuneme.
Všechny svaté bludičky
Ať už Halloween křesťanský byl, anebo nebyl, vymyšlen byl dobře. Šlo totiž podle definice o předvečer (All Hallow’s Eve) Svátku všech svatých (All Hallow’s Day), tedy v našem kontextu Dušiček, kdy vzpomínáme na ty, kdo už mezi námi nejsou. Marketingový claim původního svátku ovšem bylo připomínat všechny svaté, i ty, o jejichž svátosti kromě Boha nikdo neví. Což je v podstatě to samé, ale mnohem hezčeji řečeno. Vraťme se nicméně k tomu pohanství, protože přesně odtud ta naše inkriminovaná dýně pochází.
Anglický název pro zubící se halloweenské dýně je jack-o’lantern, což v překladu znamená Jackova lucerna. Úplně stejné označení v Anglii používají pro ten samý jev, na jehož základě u nás kdysi vznikly příběhy o bludičkách. Bludička je nadpřirozená bytost sídlící nejčastěji v močálu nebo bažině, která pocestné svádí ze správného směru. Váš konec je při konfrontaci s bludičkou v podstatě jistý, můžete si ji ale naklonit prosbou nebo slibem, že ji vysvobodíte ze zakletí. Nepřijde si na vás taky, máte-li košili naruby.
Toliko ale k mýtu, který má velmi reálnou podstatu – výpary zdvihající se nad močálem mají nejčastěji původ v rozkladu organické hmoty a některé z nich se při kontaktu s kyslíkem vzněcují, což v noci může rozhodně vypadat nadpřirozeně.
Vykrajovaná řepa
Vraťme se ale k těm tykvovitým bludičkám. Vydlabané do obličejů a se svíčkou uvnitř měly úplně původně za cíl buď představovat duše zemřelých jako vzpomínku na ně, anebo měly odrazovat všechno zlé. Výklady jsou různé, ale nejsou si nutně protikladné – mělo se za to, že duše zemřelých kolem Svátku všech svatých bloudí po Zemi, a světla je tudíž mohla buď reprezentovat ve smyslu „koukej, babi, jak tě uctíváme“, anebo odrazovat alias „už tu jednoho máme, jdi o dům dál“. Toho, co byla realita, už se asi nedopátráme, nemyslíme si ale, že je to rozhodující faktor příběhu.
Daleko dřív, než byly dýněmi, byly tyhle lucerničky/duše zemřelých vydlabávany do řepy. Biologicky přesněji tedy do brukve řepáku vodnice, která byla kdysi stejně oblíbenou přílohou, jako jsou dnes brambory. Vzhledem k tomu, že ale absolutně netušíte, o čem mluvíme, brambory jasně zvítězily. Pro nebotaniky mezi námi – byla to v podstatě bílá verze červené řepy.
Irové (potomci Gaelů), kteří se nějakou dobu po kolonizaci Severní Ameriky rozhodli tam přesídlit, si s sebou přivezli i spoustu tradic a zvyků a halloweenské řepy byly jednou z nich. Problém ovšem bylo, že Amerika není Irsko a brukev řepák tam úplně zdomácnělá není. Co tam ale jó hodně dobře roste, jsou kulaté a oranžové zimní kultivary tykve, kterým se říká dýně.
Jack a ďábel
Nebyli bychom lidi, kdybychom o původu jack-o‘-lantern neměli i nějakou hezky výživnou historku. Angličané sice tvrdí, že výraz pochází ze 17. století, kdy noční hlídka nosila lucerny (protože označení jack se tehdy používalo se stejným významem jako dnes „chlápek“ nebo „týpek“), a tudíž jack-o‘-lantern = týpek s lucernou. Irové mají ale lepší verzi příběhu.
Je o jednom vychytralém Irovi jménem Jack, který měl hodně rád whisky, ale hrozně nerad za ni platil. Říkalo se mu Lakomý Jack. Jednoho krásného, lehce ovíněného (tedy owhiskovaného) večera, kdy Jack zase jednou na dranc bloumal nocí, narazil na ďábla. Ten, jak už to tak ďábel většinou dělá, si ho chtěl odnést do pekla, Jack ho ale poprosil o drink na rozloučenou se světem. Ďábel byl toho večera vcelku benevolentní, vzal tedy Jacka do hospody a ještě ho na cestu posilnil. Když ale pak Jack chtěl při zavíračce zaplatit, zjistil, že nemá ani minci. Aby mohl útratu vyrovnat, poprosil ďábla, aby se proměnil v minci. Jeho plán byl jasný – zaplatím, všechno OK, pak odejdu, ty se proměníš zpátky a potkáme se venku. Ďábel souhlasil. Jack si ho – v mincovním stavu – ale šoupnul do kapsy, kde měl i krucifix a ďábel byl tím pádem uvězněn.
Po Satanově nekončícím naléhání oba pánové uzavřeli dohodu – Jack ďábla pustí a on si pro něj výměnou za to deset let nepřijde. Deal! Deset let je ale krátká doba nejen v životě milovníka whisky, proto když si pro něj ďábel přišel znovu, vymyslel na něj Jack další lumpárnu.
Tentokrát ho poprosil s tím, že má opravdu velký hlad, jestli by nemohl dostat jablko z nedalekého stromu, než se vydají na cestu do pekla. Že by mu to celou věc moc ulehčilo. Ďábel tedy vyskočil na strom a šplhal mu pro jablko, když Jack do kmenu vyřezal kříž a Satan byl tím pádem opět uvězněn. Asi protože to, že vládneš peklu, neznamená, že nepoznáš vyčůránka. Karma je ale bitch a alkohol zrovna tak, a proto i když se nakonec oba dohodli a ďábel slíbil, že Jacka nikdy do pekla neodnese, milý alkoholik se zanedlouho upil k smrti sám.
Bůh ho do nebe nevzal, protože Jack – sorry jako – nežil úplně spořádaným životem, a ďábel se ho kvůli svému slibu taky ujmout nemohl. Chudák Jack tak zůstal na zemi jako přízrak. Od ďábla – protože game recognizes game – dostal alespoň kouzelný a nikdy nevyhasínající žhavý uhlík, aby si mohl svítit na cestu. A to bylo vše.
Jack si svůj uhlík, jak bylo tehdy zvykem, vložil do vydlabané řepy a dodnes s ním bloudí sem a tam někde mezi světem lidí a říší duchů. Jen on a jeho lucerna, navždy ztracený mezi dobrem a zlem.
Hezký Halloween všem.