Ženy jsou nejnižší formou lidské evoluce a vzdělání by jim mělo být upíráno pro jejich vlastní dobro. Když totiž „přičichnou“ k něčemu jinému než jen k pánvím a prachovkám, budou v životě hodně nešťastné. To není megasexistický vtip, ale celoživotní teze jistého pana Gustava Le Bona, který ji založil na měření a porovnávání lidských lebek, tedy takzvané kraniometrii. Podobným stylem se mimochodem rozlišovalo i mezi árijci a „těmi ostatními“. Přestože se jeho teorie i vůbec celá kraniometrie ukázala jako nepodložená hloupost, rasismus i sexismus tu s námi zůstaly.
Charles-Marie Gustave Le Bon byl Francouz, který svým vzezřením jako by z oka vypadl dnešním ultrahipsterům (posíláme omluvu a jeden flat white na nás). Zatímco dnešní mladí muži ale sedí na vysokoškolských přednáškách hned vedle svých spolužaček, pro Gustava byla taková představa naprosto nemyslitelná.
Narodil se v roce 1841, tedy stejně jako třeba Antonín Dvořák. Anglii tehdy vládla královna Viktorie, Nový Zéland se zrovna stal britskou kolonií a za oceánem texaští osadníci založili město Dallas – pro kontext. Jako mnoho hloubavých mladíků té doby se i Le Bon začal zajímat o antropologii a stejně jako jeho slavnější kolega Charles Darwin věřil myšlence biologického determinismu. Ta říká, že veškeré chování a myšlení člověka je určováno jen jeho biologickými aspekty, tedy dědičností a vývojem, a absolutně pomíjí všechny kulturní nebo sociální vlivy (ty pak řeší zase teorie kulturního determinismu).
Biologický determinismus je názor, že veškeré lidské chování a myšlení je determinováno biologickými faktory (genetickými, ontogenetickými aj.) a může být jimi zcela vysvětleno.
Prostě a jednoduše – rasa a velikost lebky podle něj měly přímou souvislost s inteligencí, takže čím větší mozkovna (rozuměj: muž), tím víc adidas, což se Gustave hned jal testovat porovnáváním archeologických vykopávek.
Celebrita 19. století
Nutno říct, že pan Le Bon byl pro své hlasitě deklarované názory tehdy mezi muži ze své sociální bubliny velkou maskulinní hvězdou. Jeho slova hltali i takoví machomeni jako Hitler nebo Mussolini, za oceánem ho obdivoval Theodore Roosevelt a ve Vídni na jeho teorie navázali Sigmund Šlomo Freud a jeho synovec a otec mainstreamové reklamy Edward Bernays.
Prostě samá lepší společnost, do níž se překvapivě nechala zlákat i jedna úspěšná žena, jinak zastánkyně rovného vzdělávání Maria Montessori, která pro zjištění opravdové inteligence měřila svým žákům hlavu.
Kraniometrie sice už dávno odpočívá na propadlišti pseudověd, tehdy ale byla v čele s Gustavem naprosto nezpochybnitelnou součástí pokroku a vnímána byla jednu dobu dokonce jako klenot vědy devatenáctého století. Většina badatelů si ji vypůjčovala jako důkaz nadřazenosti bílé rasy, Le Bonovým cílem ale bylo především potlačit ženy a jejich snahu získat stejný přístup ke vzdělání, jako měli muži.
Nebyl tedy prvním sexistou v historii, byl ale první, kdo se svůj názor pokusil podložit vědeckými argumenty, například: „Mozek ženy je svou velikostí blíže gorilímu spíš než mužskému. Tato méněcennost je tak očividná, že ji nikdo nemůže v žádném případě zpochybňovat.“ Prostě gentleman.
Jsem muž. Kdo je víc?
Svému výzkumu Gustave dodal i outdoor rozměr, když se své hypotézy vydal testovat do polského Podhalí, což byla nehostinná horská oblast, kde se stále ještě žilo tradičně. Byl přesvědčený, že v takových náročných podmínkách může žít jen vysoce inteligentní rasa, a aby si to ověřil, vynalezl kapesní kefalometr (měřič lebek) na cesty. Změřil asi padesát domorodců s velkou hlavou, což mu pro potvrzení jeho hypotézy stačilo, a s výsledkem, že jsou tam skoro stejně chytří lidé jako elitní Pařížané (tedy on), odjel zase domů. Ženy se měřit neobtěžoval.
Francouzská smetánka byla z jeho objevů nadšená. Získal ocenění od Francouzské akademie věd a za úkol dostal procestovat Asii a podat zprávy i o inteligenci tamních civilizací. Zkoumal Araby, jako první Francouz navštívil Nepál a Indii sice pochválil za umění a náboženství, ale jejich věda prý nic moc a tak není divu, že ji Britové ovládli.
Výsledkem jeho cestování byla především kritika koloniální politiky – na Mezinárodním koloniálním kongresu v Paříži v roce 1889 varoval před vzděláváním tamních obyvatel se stejným důvodem, jako brojil proti edukaci žen. Když zůstanou ve své prostotě, bude jim prý lépe, a hlavně si nebudou moc vyskakovat. Ironií bylo, že v rámci Světové výstavy se tehdy v té stejné Invalidovně, jen na jejím opačném konci, zároveň konal i Mezinárodní kongres žen, kde bylo právě férové vzdělávání žhavým tématem.
Miloval svět takový, jaký byl
Vedle měření lebek se Gustave zabýval i psychologií davu, což je asi jeho vůbec nejznámější teorie, která se těšila velké oblíbenosti zejména v té diktátorské sekci jeho fanklubu. Zpracoval ji do stejnojmenné knihy a ta ho definitivně vystřelila mezi známé firmy v těch nejvyšších kruzích. Její teze byla jednoduchá: Pozor na davovou mentalitu! Člověk je v davu snáze ovlivnitelný, mentálně klesá o pár stupňů civilizačního vývoje níž a snadno se nechává burcovat k povstáním a rebeliím. Co naplat, že lidi v davu umí být ovce, je pravda. Jeho definice hlavního katalyzátoru tohoto jevu – vzdělání – už je ale s otazníkem.
Ať už jde o dav, nebo ženy, všechny Le Bonovy teze v podstatě podporují jeho hlavní samaritánskou misi: ochránit ty méně inteligentní před myšlenkami, které přesahují jejich kapacitu, a ponechat je tak ve sladkém nevědomí toho, že jsou méněcenní. Protože jinak by se to taky mohli chtít pokusit změnit, že ano? Zkrátka ponechat svět přesně tak genderově a rasově rozdělený, jaký ho měl Gustave nejradši.
„Úspěch“ se mu upřít nedá
Pokud vám přijde, že tohle už musí být opravdu dávno za námi, tak úplně není. První akademik, který Le Bonovy poznatky vyvrátil, byl Stephen Jay Gould až v roce 1980. Ještě v osmdesátých letech minulého století tak například některé restaurace nabízely dvě verze jídelního lístku – pro muže s cenami pokrmů a pro ženy bez.
To je pravěk, co? To se dneska už nemá šanci stát. No, přesně za tuhle praktiku dostala před třemi lety pokutu v přepočtu asi 1,5 milionu korun restaurace v peruánské metropoli Limě. A vedení podniku se ještě podivovalo, co je na tom špatného, když ženy si přece rády užívají romantiku bez starostí o to, co kolik stojí. Děje se to mimochodem i jinde na světě a to i letos, nedávno na to, že se to stalo i jí, upozornila známá TikTokerka.
Právo na vzdělání
Otevřeně by už by asi dnes (dobře, řekněme „západní“) společnost jen tak nějakému misogynovi s pravítkem, co se pokouší dát rasismu a sexismu vědecké odůvodnění, netleskala. To, co před sto padesáti lety hlásal, ale v různých formách přetrvává i nyní. Nejde totiž nakonec vůbec o to, čí lebka je větší. A Le Bon samozřejmě nebyl první ani poslední, kdo se na tom přiživil.
Jde o to, že někteří lidé stále ještě nejsou schopni pochopit, že jiný neznamená horší. Že jejich rozhodně není ten jediný možný způsob. A že o tom, kdo je inteligentnější nebo kdo má větší právo na vzdělání, opravdu nerozhoduje to, co má člověk v kalhotách.
Foto: unsplash.com, pixabay.com, public domain