Řemesla se v rodinách dědila už odnepaměti. Když děda byl lékař, tak i otec byl lékař a syn šel nakonec taky na medicínu. Vidíme to mnohde dodnes. Kromě těch standardních povolání se ale asi tak stejně dlouho dědí i ta ne úplně legální. Krásným případem za všechny je jeden takový zajímavý matriarchát z novověkého Říma, který svůj byznys založil na trávení nepohodlných manželů.
Nejprve si řekněme, proč mělo podobné podnikání v Itálii 17. století obchodní potenciál. Dámy totiž tehdy oproti pánům neměly de facto žádná práva. Vdát se musely i proti vlastní vůli a třeba za někoho, kdo se jim hnusil, nebo kdo je bil a znásilňoval a podobné chuťovky. Týkalo se to i těch nejbohatších, mezi nimiž bylo ale naopak také dost ctižádostivých manželek, které chtěly majetek a privilegia, která se s jejich manželem pojila, ale pokud možno bez něj.
A s tím ráda pomohla jistá Teofania di Adamo (v některých pramenech Thofania d’Adamo).
Ta svůj podpultový obchod s „řešením“ odstartovala v Palermu na Sicílii, která byla tehdy pod španělskou nadvládou, už někdy v prvních dekádách 17. století. Dokazuje to záznam ve sborníku zpráv od tehdejšího palermského notáře Baldassara Zamparroneho (1581-1648), který popisuje její popravu. Ta se konala 12. července 1633.
Ano, Teofania seniorka nedopadla úplně zdárně. Popravu jí a její kolegyně Francescy La Sarda si navíc vzal osobně na starost tehdejší španělský místokrál italských území Ferdinando Afán de Ribera a nechal je obě usmrtit extrémně brutálně. O tom, jak přesně, se výklady různí. Jeden z nich říká, že je zašité v pytli shodili ze střechy na náměstí plné rozběsněných mužů.
Protože žádná nicotná ženská přece chlapy vraždit nebude, že jo.
Ale teď k tomu důležitějšímu.
Za co že si to Teofania vysloužila tak nelítostný trest?
Úspěšně otrávila svého manžela a spolu s Francescou začaly její veleúspěšný jed, notářem Zamparronem vůbec poprvé v historických pramenech nazvaný Acqua Tufània, vyrábět a distribuovat.
Jaká matka, taková dcera
Po Teofaniině smrti převzala řemeslo její dcera. Respektive možná dcera. Oficiální záznamy sice neexistují, ale tehdy bylo na Sicílii křesťanským zvykem, že si děti braly neobvyklá křestní jména svých rodičů a používaly je jako svá příjmení, tak by to dávalo smysl. Na druhou stranu mohlo jít jen o vyjádření úcty k tomu, co Teofania dělala. Její reálné jméno totiž prý bylo Giulia Mangiardi a nové příjmení si osvojila právě kvůli Teofanii.
Ať už to ale bylo tak, či onak, na scénu hned v roce 1633 nastupuje Giulia Tofana, nejslavnější travička ze všech.
Mikulášova mana
Giulia z Palerma přesídlila do Říma a tam ve velkém odstartovala svůj kosmetický byznys. Vyráběla maskující pudry, omlazující krémy, výživné oleje a taky jedno velice žádané luxusní sérum na obličej s obchodním názvem Manna di San Nicola di Bari, tedy Mana Svatého Mikuláše z Bari (ano, to je ten samý, co dětem v mnoha zemích dodnes nosí dárky).
Protože tehdejší kosmetika přirozeně obsahovala řadu nebezpečných látek, jelikož si lidé ještě nebyli vědomi jejich nežádoucích účinků, zapadla „Mikulášova mana“ naprosto nenápadně mezi všechny ty další lahvičky a krabičky s běžnou každodenní kosmetikou nakupující dámy a nebudila zvláštní pozornost ani obalem, ani složením.
Jen Giulia a její zákaznice věděly, že je určena k podstatně dramatičtějším účelům.
Aqua Tofana
Aqua Tofana, jak se tomuto „speciálnímu séru“ v té době také říkalo, byla naprosto ideálním jedem. Obsahovala arsen, olovo a výtažek z rulíku zlomocného a byla to tekutina zcela bez chuti a zápachu. Oběť si jí tak v jídle nebo pití neměla šanci všimnout. Zabíjela pozvolna, a protože simulovala příznaky nemoci a nebyla v těle nijak zjistitelná, nic nenaznačovalo, že by muž nezemřel přirozeně.
Zejména, když mu byla jeho milující manželka neustále po boku, pomáhala mu a starala se a teď je na pokraji zhroucení žalem.
V Chambersově žurnálu o historii, vědě, náboženství a jazyce, který byl vydáván v Edinburghu od roku 1832, se na to, jak Aqua Tofana fungovala, vzpomínalo takto:
| „Podávala-li ji ona lichotivá paní ve víně, čaji nebo jiné tekutině, měla sotva znatelný účinek; manžel byl trochu unavený, cítil se slabý a malátný, ale tak málo, že by sotva volal lékaře… Po druhé dávce jedu slabost a malátnost zesílila… Ona krásná Médeia, která o manželův stav projevovala tolik starostí, by byla sotva předmětem podezření, možná by dokonce manželovi připravila jídlo přesně tak, jak jí předepsal lékař, těma svýma krásnýma rukama… A tak byla podána třetí kapka, která podlomila i toho nejsilnějšího muže. Lékař byl zcela zmaten z toho, že ta zdánlivě prostá nemoc nepodlehla jeho lékům, a zatímco by stále nevěděl, co je její podstatou, podávaly by se další dávky, až by si nakonec smrt vyžádala oběť za svou… Aby zachránila svou počestnost, manželka požadovala posmrtné vyšetření jejího nebohého muže. Výsledek žádný – až na to, že se žena nyní mohla vydávat za pomlouvané neviňátko, a že se začalo vzpomínat už jen na to, že její manžel vlastně zemřel úplně bez bolesti, zánětu, horečky nebo křečí. Kdyby si poté žena do roka či dvou našla nový vztah, nikdo by jí to nemohl mít za zlé, protože, když se k tomu všemu přihlédne, byla by to pro ni přece těžká zkouška, kdyby dále nesla jméno muže, jehož příbuzní ji tolikrát obviňovali z toho, že ho otrávila.“ |
Až 600 obětí
Giulia nebyla jedinou travičkou. Podle některých pramenů kolem sebe měla dalších šest žen, a protože s jejich službami byly zákaznice vždy velmi spokojené, doporučovaly je dál. Za necelých třicet let Giuliiny kariéry tak počet obětí její Aquy Tofany vzrostl až na 600, což vůbec není málo.
Právě to mohlo být důvodem, proč i Giulii nakonec popravili. Anebo nepopravili, historici se v tomto přou, protože neexistuje dostatek důkazů v podstatě ani k jednomu scénáři.
Podle některých z nich zemřela kolem roku 1651 v klidu a pokoji přirozeně, zatímco svůj stále kvetoucí byznys předala své nevlastní dceři Gironimě Spana. To je pravděpodobně realita. Jiný příběh ovšem říká, že ji stejně jako její (možná) matku pánové nakonec brutálně usmrtili. Protože 600 obětí a s tím spojených 600 spokojených vdov, už asi úplně nevypadá jako náhoda.
Podle některých verzí jejího příběhu ji napráskala jedna z jejích zákaznic. Ta si jed údajně koupila, manželovi nakapala do polévky, a když ji chtěl začít jíst, zpanikařila a všechno mu přiznala. To je ale velmi pravděpodobně jenom příběh.
Smůla na muže
Co se stalo s Giulií, tak stále přesně nevíme. Jak dopadla její nevlastní dcera Gironima, které matka předala své živobytí, oproti tomu víme jistě. Než ale přejdeme k závěru, pojďme si něco říct o tom, kdo Gironima vlastně byla.
Gironima byla dcerou bohatého Sicilana Niccoly Spana, který dohlížel na zásobování španělských lodí v palermském přístavu. Ten si vzal Giuliu a krátce na to zemřel. Zda přirozeně, nebo o něco méně přirozeně, se neví. Giulia se znovu provdala, tentokrát za bohatého Cesara Ranchettiho a všichni se společně i s Gironimou přestěhovali do Říma.
Cesare svým rozhazováním postupně zruinoval rodinné jmění a Giulia musela odstartovat svou oficiální dohazovačskou a kosmetickou (a neoficiální jedovatou) kariéru, aby zaplatila účty. Gironima se musela už ve 14 letech vdát za Niccola Caiozziho, zdánlivě bohatého obchodníka s obilím, z nějž se ale nakonec vyklubal jen další notorický utráceč a dlužník, který nakonec místo toho, aby jí zajistil živobytí, nasekal dluhy a z Říma utekl.
Nikoho tak asi nepřekvapí, že když se i Gironima musela začít živit vlastníma rukama, přirozeně sáhla k rodinnému stříbru (v tomto případě arseniku). Kromě toho byla také astroložkou a věštkyní pro bohatou klientelu a prodávala bylinná léčiva.
Inteligentní, sebevědomá a bez viny
Jakkoli byla Giulia mnohdy vykreslována jako ježibaba, na Gironimu lidé vzpomínali jako na aristokratku s dobrými způsoby, vzdělanou a sebevědomou, často se Římem prohánějící v noblesních kočárech jejích „astro“ klientů, anebo jejích „jedu“ klientek. A tuto tvář si zachovala až do konce.
V lednu 1659 byla při činu přistižena a zatčena jedna její důvěrná spolupracovnice, Giovanna De Grandis, která se k činu téměř okamžitě přiznala a jmenovala také některé své kolegyně, mezi nimi i Gironimu. Také pro tu si proto dva dny poté papežské autority přišly, zatkly ji a opakovaně trýznivě vyslýchaly. Gironima neustále zdůrazňovala, že o ničem neví, a i když hodně a dlouze mluvila o spoustě nedůležitých detailů z života jejích klientů, vinu nikdy nepřiznala. To byl pro autority problém, protože tehdejší zákon neumožňoval popravu bez přiznání.
Gironima vydržela do 20. června, tedy téměř pět měsíců výslechů a mučení, aniž by vinu přiznala. Byla výrazně odolnější než všechny její ostatní zadržené kolegyně a i sami vyslýchající ji popisovali jako inteligentní, sebejistou a sebevědomou. Když ji nakonec přece jen zdolali, řekla vyšetřovatelům, že jed prodala více lidem, než kolik měla na hlavě vlasů.
Ze čtyřiceti obviněných z tohoto důležitého a všeobecně známého kriminálního procesu bylo nakonec pět hlavních 5. července 1695 popraveno stejně jako Giordano Bruno na římském náměstí Campo de‘ Fiori, neboli na Poli květin.
Byly to Giovanna De Grandis, Maria Spinola, Graziosa Farina, Laura Crispoldi a vůdkyně celé skupiny – Gironima Spana.
Otrávený Mozart
I když byly tvůrkyně jedu už dávno po smrti, Aqua Tofana získala v dekádách a stoletích následujících až legendární reputaci. Záhadnému nezjistitelnému jedu, který kosí muže po stovkách, se připisovala skoro nadpřirozená moc.
Tak účinná kombinace toxinů v tak nenápadné formě se přitom nikdy v moderní historii nepodařila replikovat. Mnozí odborníci proto dodnes říkají, že šlo o přehnanou legendu a hororovou historku spíš než o realitu. I když samozřejmě nevylučují ani to, že dámy, navzdory z dnešního pohledu primitivnímu vybavení a možnostem, skutečně na „zlatou žílu“ mezi jedy narazily. Protože člověk zkrátka nikdy neví.
Ať už tak či tak, pověst Giuliiny vody se šířila jako lavina i století po její smrti. Aqua Tofana se stala synonymem jedu. A za její asi nejslavnější oběť se nepovažoval nikdo jiný než Wolfgang Amadeus Mozart. A ano, čtete správně – sám sebe za ni považoval. Na podzim roku 1791, kdy usilovně pracoval na své velké zádušní mši, se mu totiž zničehonic hodně přitížilo.
A protože to jinak byl zdravý a mladý pětatřicetiletý muž, měl okamžitě podezření na otravu. „Rozhodně cítím, že už dlouho nevydržím,“ řekl podle Františka Xavera Němečka, který později sepsal jeho biografii a možná ho osobně znal a možná taky ne (názory historiků se různí). „Jsem si jistý, že jsem byl otráven. Nemohu se té myšlenky zbavit. Někdo mi podal Aquu Tofanu a spočítal si přesný čas mé smrti.“
Když Mozart nakonec, nedlouho poté, co vyřkl tato slova, skutečně zemřel, vyrojila se celá řada spekulací. Podle některých zemřel na syfilis, revmatickou horečku nebo subdurální hematom. Jiní historikové zase tvrdí, že zemřel na infekci, streptokoka, nebo dokonce na následky špatně tepelně upraveného vepřového. A samozřejmě se nezapomíná ani na otravu – buď jeho lékařem, anebo jeho známým konkurentem Antoniem Salierim.
Spousta mysticismu se točí také kolem samotného Requiem, díla tak smutného a morbidního, že mělo vysát jeho životní sílu. Sám Mozart si přitom sakrální hudbu užíval, protože prý skvěle doplňovala jeho génia.
Ať už byla pravda kdekoliv, Teofaniin, Giuliin a Gironimin odkaz se vepsal do historie. Byť bohužel ne úplně v tom pozitivním slova smyslu.
Foto: public domain