Jednoho chladného zimního dne si jistý pan Walter Arnold z městečka Paddock Wood uprostřed anglického hrabství Kent vyrazil na projížďku ve svém parádním, sotva rok starém autě. Provozu nedbal, vlajkonoše nevzal a silnicí se řítil čtyřikrát rychleji, než bylo povoleno. Jeho ďábelskou jízdu zastavil až policista. Na kole.
Něco vám na tom příběhu nesedí, co? Přitom je naprosto reálný, jen se neudál letos, ale před 126 lety. Jde totiž o příhodu o tom, jak byla vůbec poprvé v historii udělena pokuta za rychlost.
Čtyřikrát rychleji, než měl
Psal se 28. leden roku 1896 a Walter Arnold se po silnici řítil nehoráznou rychlostí osm mil, tedy 13 kilometrů za hodinu. Maximální rychlost „kočárů bez koní“ byla ale v anglických městech v té době limitována jen na dvě míle, tedy lehce přes tři kilometry za hodinu. Pan Arnold tak nejvyšší povolenou rychlost přešvihl hned čtyřnásobně.
Drandil si to po silnici ve svém pořád ještě fungl novém voze značky Benz (ano, od toho samého Karla Benze, jehož příjmení dnes najdete ve značce Mercedes-Benz), který si nechal z Německa přivézt o rok dříve. A vůbec si nevšímal udýchaného policisty, který ho pronásledoval. Na kole. A to celých osm kilometrů, než ho konečně dostihl a zatkl.
A kde je váš vlajkonoš?
Pan Arnold za své dobrodružství kromě vůbec první pokuty za rychlou jízdu ve výši deseti šilinků, zaplatil ještě další skoro čtyři libry za ostatní prohřešky. Svou jízdou totiž tehdejší dopravní zákon (tzv. Locomotive Acts – od slova lokomoce alias schopnost pohybu v prostoru, ne od slova lokomotiva) porušil hned čtyřikrát.
- Překročil povolenou rychlost ve městě
- Na autě neměl jasně poznačeno své jméno a adresu
- Byl ve voze sám, zatímco minimální povolený počet lidí obsluhujících každý „kočár bez koně“ byl tehdy stanoven na tři
- Chyběl mu vlajkonoš, tedy pěší, který by před ním kráčel a mával červenou vlajkou
To poslední není výmysl, i když se to tak může na první pohled zdát – podle výše zmíněného zákona z roku 1865 musel totiž alespoň padesát metrů před každým vozem pochodovat člověk s červeným praporem. Ten varoval kolemjdoucí i kolemjedoucí, že za ním jede auto, a řidiči auta zase signalizoval, pokud bylo třeba zastavit.
Reklamní tah
K jeho ďábelské jízdě nicméně pana Arnolda zřejmě nemotivovala jenom nuda, nebo snaha udělat místnímu konstáblovi naschvál. Jeho rodinná společnost Arnold Motor Carriages totiž patřila mezi vůbec první britské prodejce aut a držela licenci na výrobu a prodej právě Benzových vozů. Ty vybavovali vlastním motorem a prodávali je pod značkou Arnold Benz.
Jeden z jejich modelů měl mimochodem dokonce už v roce 1896 samočinný startér z dílny elektroinženýra Herberta Johna Dowsinga. To byl dynamomotor spojený se setrvačníkem, který nejen startoval motor vozu, ale také mu pomáhal při jízdě do kopce.
To, že na sebe Walter Arnold upozornil, tak byl vlastně velmi chytrý reklamní tah, který mu beze sporu pomohl prodat nejedno auto. Kromě toho velmi pravděpodobně i přímo vedl k úpravě Locomotive Acts, které ještě téhož roku odstranily některá dávno přežitá pravidla.
Tato novela s názvem Locomotives on Highways Act nově definovala typ tzv. lehkého vozidla, tedy „kočáru bez koně“ do tří tun váhy, a ten osvobozovala například od pravidla minimálně tří lidí na palubě. Lehká vozidla také od té doby mohla jezdit rychlostí maximálně 14 mil za hodinu, tedy celých 23 km/h. I když tak měly lokální samosprávy možnost tuto rychlost o dvě míle snížit, pořád to byl od začátku téhož roku obrovský pokrok.
Takže vlastně děkujeme za váš zločin, pane Arnolde.
Foto: pixabay.com, public domain