Pes je nejlepší přítel člověka. To se ví od nepaměti. Že ho rád následuje na gauč, do parku, nebo za špekáčkem, nikoho asi moc nepřekvapí. Na to, že ho v minulosti ale následoval taky pod palbu, ostnatý drát a do oblaku jedovatého chloru, se moc často nevzpomíná. A je to škoda. Hrdinští psi na bojištích první a druhé světové války (i mnoha jiných konfliktů až dodnes) totiž zachránili nejeden život.
Lovci a sběrači psa domestikovali před více než 15 tisíci lety. Za vůbec nejstarší důkaz o tom je obecně považován pohřební nález v německém Bonnu (konkrétně předměstí Oberkassel), kde byly nalezeny pozůstatky ženy, muže a psa. Všichni byli společně poprášeni červeným hematitovým práškem a uloženi pod velké čedičové bloky k věčnému odpočinku.
Psi v antice
Psi byli používáni na celou řadu věcí – lov, hlídání osad, nahánění stád, tažení saní a později mimo jiné i na válku. Bojovali po boku starověkých Egypťanů, Řeků, Peršanů i Římanů. Asi nejstarší zpráva o použití psů v boji pochází z období kolem roku 600 př. n. l., kdy Alyattés II., král Lýdie (část dnešního Turecka), vyháněl ze svého území Kimmerijce. Lýdští psi podle ní tehdy zabili hned několik útočníků.
Psi a kentauři
O něco později se objevili magnézští jezdci (podle řeckého regionu Magnesia – ze stejné oblasti mimochodem podle pověsti pocházeli i mytologičtí Kentauři). Ti měli vždy po boku kopiníka a válečného psa. Bojovali tak, že byl nejdřív vypuštěn pes, ten rozrazil nepřátelské řady pro kopiníka a ten je pak rozšířil pro jízdu. Do bitvy tihle psi často vyráželi s ostnatými obojky a někdy i v plášti z kroužků (alias takové jejich verzi kroužkové košile) pro jejich ochranu.
Římané je používali k lovu partyzánů, když obsazovali nová území. A to samé dělali jejich protivníci – když se proti Ceasarovi v Británii postavili Keltové, také s sebou měli psy. Anglický mastif je proto mimochodem jedním z nejstarších zaznamenaných plemen.
Velké psy používal při svých taženích i Attila, španělští dobyvatelé jimi rozháněli původní obyvatelstvo Ameriky a Alžběta I. je nasadila proti Irům v roce 1580. S vývojem nových technologií, kdy pes přestal být účinnou zbraní, se předmět jeho vojenské povinnosti změnil. Jeho důležitost ale nikoliv.
Strážili a chránili, ať už vojáky nebo sklady, přenášeli zprávy (například Napoleon používal psy jako posly), varovali před nebezpečím, prováděli průzkum území a detekci nepřítele a v neposlední řadě také zachraňovali zraněné.
Průzkumníci, pošťáci, záchranáři
To zůstalo jejich funkcí i při té nejhorší válce, kterou svět do té doby (a skoro možná vůbec) viděl, v první světové válce. V té padlo skoro deset milionů vojáků a další miliony civilistů pak zemřely v důsledku bojů, při masakrech, pogromech, genocidách, hladem nebo na nemoci, které se kvůli válce hojně rozšířily, mimo jiné třeba děsivá španělská chřipka.
To ale nebyly jediné oběti – ve válce sloužilo také 16 milionů zvířat, většinou koní a psů, u nichž se padlí nepočítali tak precizně jako lidé.
Psi v první světové pomáhali přesouvat zásoby, zbraně i munici.
Pěší průzkumní psi doprovázeli vojáky a hlídali terén před nimi. Dokázali nepřítele ucítit na tisíc metrů, a pokud se tak stalo, zvedli ocas a ztuhli. Tím to svým páníčkům dali najevo, aniž by vrčeli nebo štěkali, což by je před nepřítelem samozřejmě okamžitě prozradilo.
Komunikační psi zajišťovali přenos zpráv mezi jednotkami. Pro odstřelovače totiž byli menším a rychlejším terčem a mohli se bez problémů pohybovat i v obtížném terénu posetém krátery po ostřelování. Někteří byli vycvičeni, aby sledovali telefonní dráty mezi jednotlivými velitelstvími a tak se na bitevním poli lépe orientovali.
Záchranářští psi na bitevních polích hledali zraněné a byli vycvičeni u nich buď počkat, než dorazí pomoc, nebo přinést medikům jejich čepice a následně je dovést na místo. Byli vybaveni zdravotnickým materiálem pro první pomoc a pomáhali i s nosítky.
Když se pak válka proměnila v chemickou, byli cvičeni na detekci plynu a varování vojáků před ním.
Slavný seržant Stubby, nejdekorovanější pes první světové války, svou jednotku ochránil mimo jiné i před dělostřeleckou palbou, kterou slyšel dříve než lidé, a rychle je tak navedl do bezpečí.
Například nejznámějším novozélandským psím vojákem pak byl buldog-medik Caesar, který se vyznamenal mimo jiné při bitvě na Sommě v roce 1916. Bohužel sám v boji padl, jeho obojek (s překlepem v jeho jméně, mimochodem) je ale dodnes vystaven v Auckland War Memorial Museum a sám Caesar se stal pro Novozélanďany symbolem.
| Plemena nejčastěji sloužící v první světové válce – Border kolie – Bostonský teriér – Dobrman – Německý boxer – Německý ovčák A stará dobrá pouliční směska, nejčastěji z nějakého procenta teriér |
Společníci, na které se zapomnělo
Kromě všech svých praktických funkcí plnili psi v první světové válce také neméně důležitou psychickou roli – vojákům byli společníkem, kamarádem. Připomínali jim i v té hrůze, že někde doma je svět v pořádku, a že když třeba ještě chvíli vydrží, to peklo kolem skončí. A mnohdy také hodiny a dny zůstávali sedět u jejich mrtvých těl a nechtěli odejít, palbě navzdory, i když byl jejich pán dávno pryč.
O mnoho takových psů se po skončení války úřady postaraly, ještě mnohem více z nich ale zůstalo opuštěno, a co se s nimi po válce stalo, se dodnes neví.
Jaký pán, takový pes
S nástupem druhé světové války se do zbraně vrátili i psi. Učili se rozpoznávat miny a dokonce ve vestách s výbušninami zalézat pod tanky, aby je a s nimi i sebe vyhodili do vzduchu. Protože ale ne vždy rozeznali, jestli je tank německý, nebo ruský, od této šílené praktiky se naštěstí záhy upustilo.
Velké zásluhy psům ale zůstaly při zachraňování vojáků. Několik spřežení sibiřských samojedů například dokázalo jen na jednom úseku fronty odvézt z bojiště do bezpečí 1239 raněných vojáků a zpět zase dotáhnout 330 tun munice.
Psy využívala samozřejmě i druhá strana, nejpopulárnější plemena byla – což asi nikoho nepřekvapí – německý ovčák, nebo dobrman. A nechvalně známá byla zejména jakožto hlídači koncentračních táborů a strážci plynových komor.
Psí pěší i psí námořníci
Na rozdíl od první světové války máme výrazně jasnější přestavu o tom, co se stalo se psy, kteří sloužili v té druhé, tedy alespoň těch ze západní fronty. Ve většině se se svými pány nebo s jejich nejbližšími kamarády vrátili domů a dožili svých plných psích let v civilu.
Jedním z těch nejznámějších – a teoreticky také tím nejvíce omedailovaným psem druhé světové – byl Chips, kříženec německého ovčáka, kolie a sibiřského huskyho. Ten sloužil v severní Africe, na Sicílii, ve Francii i v Německu.
Na Sicílii se jednou odtrhl od svého psovoda, vnikl do nepřítelovy dělostřelecké tvrze, zaútočil na místní osazenstvo a všechny vyhnal ven do zajetí. I když byl v akci zraněn, ještě téhož dne odpoledne se podílel na dalším pořizování zajatců. Nadřízení ho za jeho službu vyznamenali celou řadou řádů a medailí včetně Purpurového srdce, které mu ale bohužel byly posléze odebrány, protože tehdejší armádní politika vyznamenávání zvířat nedovolovala.
Symbolem norské svobody se ve druhé světové válce stal bernardýn Bamse, který sloužil jako námořník. Dohlížel zejména na morálku svých spolubojovníků – sbíral je po flámech po hospodách a naháněl zpátky na základnu. Kromě toho je ale také bránil před ozbrojenými útočníky a zachraňoval je z vody.
Psí propaganda
I pes se nechá odvést a ty ne? Psí hrdinství bylo často používáno také ve válečné propagandě. Ať šlo třeba o uklidnění populace ohledně toho, že „i když jsme neutrální, samozřejmě se jich nebojíme“ (platilo pro USA, než se nakonec do konfiktu přece jen přidali), nebo o samotné odvody.
Urputní, nevzdávající se, vždycky na straně dobra – ať už je používala kterákoliv strana. Psi sloužili jako prostředek propagandy hojně a ve spoustě podob a interpretací.
Chytím a nepustím!
Policejní i armádní, čtyřnozí nejlepší přátelé člověka hrají v bezpečnostních složkách důležitou roli dodnes. Nejčastěji se používají na detekci specifických substancí či předmětů, například zbraní, výbušnin, drog, nebo biologického materiálu. Jsou to také stále skvělí hlídači a hledači – pomáhají s hledáním pohřešovaných nebo například obětí v sutinách při zemětřeseních či jiných katastrofách. A vycvičeni technikou „chyť a nepusť“ pomáhají s pacifikací podezřelých, kteří se jejich lidským kolegům zrovna snaží utéct.
I jejich pracovní přesah zůstává mezinárodní – v 70. letech využívalo americké letectvo po celém světě víc než 1600 psů a třeba jen na misích v Iráku a Afgánistánu v roce 2011 jich sloužilo přes 600.
Tak až si dnes večer budete k tomu svému čtyřnohému telátku lehat na gauč, škrábejte ho za ouškem o trochu déle. Zaslouží si to.
Foto: theworldwar.org, public domain