Loading Posts...

Co mají společného Dr. Frankenstein, mormoni a vývar v kostce? Jednu sopku. Jmenuje se Tambora a najdete ji na severu indonéského ostrova Sumbawa. Aktuálně je nečinná, na triku má ale vůbec nejsilnější výbuch ve zdokumentované historii lidstva. Nastal v dubnu 1815 a nejen Indonésii, ale naprosto celou planetu pak uvrhl do dekád a dekád mizérie. Nebylo co jíst a z nebe padal červený sníh, což asi nikdy není úplně uklidňující záležitost. Na popelem tlumené světlo světa ale také přišlo kolo, sunar a vůbec celá organická chemie.

Trvalo to zhruba deset dní – mezi pátým a patnáctým dubnem 1815 – kdy Tambora do ovzduší vychrlila přes sto kilometrů krychlových vulkanického popelu. Její výbuch bezprostředně usmrtil asi deset tisíc lidí, v následujících týdnech pak na jeho následky zemřelo dalších padesát tisíc (odhady se samozřejmě různí), ale i to byl pořád jen zlomek obětí, které si erupce vyžádala. Planeta je totiž propojený ekosystém, a kdo si v Evropě nebo Americe tehdy myslel, že se ho výbuch někde v Indonésii netýká, se v roce 1815 opravdu hodně mýlil.      

Nejkrásnější západy slunce

Začněme trochou přírodních zákonů – popel a jiné sopečné materiály (odborně se označují jako tefra) vychrlené do ovzduší se tam drží, dokud se někam neusadí. A pokud se usadí, ale vítr je opět rozfouká, šíří se dál. A čím výše v ovzduší jste, tam víc fouká. Tefra z Tambory se tak nedržela jenom v Indonésii, ale rozšířila se po celém světě.

Evropští malíři si proto v období bezprostředně po erupci pochvalovali, že tak nádherné západy slunce nikdy dřív nezažili. Tefra v ovzduší totiž způsobuje jednak iluzi zamlžení a druhak má červené podtóny, což můžeme krásně vidět například v dílech Williama Turnera – ne piráta z Karibiku, ale anglického romantického krajináře, který je často považován za předchůdce impresionismu (Monet, Manet, Degas atd.).

The Scarlet Sunset, William Turner, cca 1830

To je ale ta hezčí strana celosvětového znečistění ovzduší. Tou horší bylo, že dny byly i v létě, kdy by mělo slunce svítit vůbec nejjasněji, prokazatelně temné a na obloze byste mnohdy v noci nenašli ani měsíc. Neboli jak píše George Gordon Byron ve své básni Tma datované právě do tohohle období: „Já sen měl, jenž však nebyl zcela snem. Již zářné slunce uhaslo a hvězdy bloudily tmavé věčným prostorem bez lesku, bez směru, zem ledová se nesla slepá vzduchem bezlunným.“ (překlad: Jaroslav Vrchlický)

Příšery ve tmě

Právě Byron se shodou okolností v té době přičinil také vzniku dvou hororových klasik. V onom tmavém a chladném létě 1816 totiž trávil prázdniny u ženevského jezera spolu se svým osobním lékařem Johnem Polidorim a přáteli, básníkem Percym Bysshem Shelleym a jeho manželkou Mary Shelley. A protože venku bylo ošklivě a nedalo se lelkovat u vody, společnost hledala jiné vyžití.

Mary Shelley

Svíce v domě se kvůli dešti a tmě musely rozžehnout už v poledne, a tak lord Byron inicioval soutěž o to, kdo napíše nejstrašidelnější příběh. John, jako vůbec první v moderní historii, napsal povídku s názvem Upír a Mary přispěla skromným příběhem s nenápadným názvem – Frankenstein. A zbytek je historie.

Není slunce, není sklizeň

Pánové jako lord Byron to ale vzhledem ke svým jměním měli i v období „po Tamboře“ relativně lehké. Protože když máte peníze, tak se vás přece žádná pandemie… ehm… hladomor netýká. Přesně to totiž erupce Tambory způsobila – celosvětový hladomor. 

Jak je všeobecně známo, rostliny potřebují k životu vláhu, živiny a slunce. Jenomže když je v atmosféře sopečný popel, nedostává se jim skoro ani jednoho. Nemají světlo, živiny ani déšť, anebo mají deště zbytečně moc, protože klimatické změny se mohou projevovat různě. Například záplavami, nebo sněhem v červnu, který navíc padal hnědý (v Maďarsku) nebo rudý (v Itálii). To znamenalo, že rostliny chřadly a umíraly. A protože nešlo jen tak o nějaký karafiát, ale o pšenici nebo žito, byl nasnadě obrovský problém. Žádné obilí totiž znamená žádný chleba. 

Opium a bicykl

Co je jedinečné, je vždycky cenné (pokud neznáte, pusťte si australskou sci-fi kultovku Farscape), aneb když není dost chleba, je každý bochník menší a menší a všechny jsou extra drahé. Dovoz do Evropy sotva se vzpamatovávající z napoleonských válek a hned uvržené do roku bez léta byl podporován, i když ho bylo dost málo, vývoz zrna byl naopak striktně zakázán. Farmářům v Asii zase moc nerostla rýže, ale třeba takové opium bylo jako rostlina robustnější a odolnější a jeho následným prodejem zemědělci vydělali peníze na to si tu rýži, co nevypěstovali, koupit jinde. Nejen v Číně, ale hlavně v Barmě, Laosu a Thajsku neboli tzv. Zlatém trojúhelníku se tak jali pěstovat zejména to, co vynáší, a pěstují to tam dodnes.

V Evropě mimo jiné nebyl oves na krmení koní – hlavních dopravních prostředků, které navíc mohly zasytit hladové, takže kdokoliv se chtěl někam dopravit, musel tam dojít pěšky. A protože někdy byla štreka daleká, vymyslel jistý německý vynálezce Karl Drais tzv. velocipéd, tedy konstrukci se dvěma koly, na kterou si člověk může obkročmo sednout a nohama se odrážet vpřed.

Dodnes ji můžete v ulicích vidět, a to pod nohama batolat, které se na svém plastovém kolečku nebo motorce odrážejí za dobrodružstvím. Dospěláci si Draisův vynález – původně označovaný jako Laufmaschine, neboli běhací stroj, i když v češtině zdomácněla draisina podle jejího tvůrce – přetvořili v bicykl, ale to až zhruba o čtyřicet let později.

Může za to bleskosvod

Evropané ani Američané samozřejmě netušili, že jejich velké utrpení způsobuje indonéská sopka. A když jako lidstvo nevíme, co se děje, stavíme se k tomu zpravidla dvěma způsoby – smíříme se s tím, ideálně to svedeme na nějaké božstvo a snažíme se dál žít tak, jak se domníváme, že si to dané božstvo přeje, anebo se nesmíříme a jdeme hledat štěstí o dům dál. To se v podstatě stalo i v případě léta, které nepřišlo.

Zatímco v Německu a Švýcarsku lidé strhávali bleskosvody, protože se domnívali, že právě ony to nestandardně špatné počasí způsobují – a 5G způsobuje koronavirus, známe – jejich pragmatičtější sousedé zkoušeli hledat lepší sklizeň a lepší počasí jinde. Odhaduje se, že se tehdy vydalo za štěstím zhruba sto tisíc Evropanů, z nichž mnoho migraci nepřežilo. 

Mormoni a politici sobě

Za oceánem tahle situace, kdy jistý Nicholas Bennet z New Yorku psal, že v květnu 1816 „všechno zmrzlo, kopce byly holé jako v zimě a všude setrvávala ona suchá mlha“ (a v červenci a srpnu se to pak opakovalo), způsobila masivní migraci z pobřeží, které bylo kvůli napojení na Evropu (protože obchod se tehdy vyřizoval přes moře) dosud nejobydlenější, dál a dál do vnitrozemí. Indiana se stala státem hned v roce 1816 a Illinois pak o dva roky později.

Hladomor, infekce a obecně špatné podmínky migrantů na cestě si tehdy vyžádaly i zásadní politické změny, což se zase tak často nestává. Pánové v Kongresu si totiž uprostřed toho všeho schválili, že si zvýší platy a to ještě o rok zpětně, což se jejich hladovým a umírajícím spoluobčanům opravdu zásadně nelíbilo. Přes 70 % z nich proto nebylo znovuzvoleno, alias dívejte, jak demokracie občas funguje.

Mezi migranty směřujícími na západ byl mimochodem také jistý Joseph Smith, který se spolu se svými zhruba deseti tisíci vermontskými spoluobčany vydal do New Yorku (státu, ne města) začít žít jinak a lépe. Své poznatky o tom, jak přesně by se nyní mělo žít lépe, sepsal, zhruba o dekádu později vydal jako Knihu Mormonovu a pak si k ní založil i svou vlastní Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, která funguje dodnes a na světě má víc než 16 milionů členů.

Joseph Smith, zakladatel mormonismu

Cholera a pokrok

Kromě bídy, smrti a problémů vede každá podobná celosvětová krize i ke spoustě dobrého. Výsledkem této z počátku devatenáctého století byla sice nejdříve obrovská epidemie cholery, ale následně také veliký pokrok v jejím pochopení a léčbě. Hladomor zapříčinil výrazné zlepšení obchodních cest, vybudování nových zpevněných silnic a užšího a jednoduššího propojení, aby se situace, kdy drahocenné obilí trčí někde tři sta kilometrů od pekárny, protože se vozíku na lesní cestě zlomilo kolo, už nikdy neopakovala. Lodní dopravě se lépe zpřístupnily řeky a vybudovala se i celá řada protipovodňových systémů. 

Pokrok ale nenastal jen na cestách, vozících a v medicíně. Obrovského posunu se dočkala i chemie, a to zejména kvůli jistému Justovi von Liebigovi, kterému vděčíme nejen za to, že nám pelargónie na balkóně pěkně rostou a kvetou, ale hlavně za to, že díky němu dnes umírá hlady mnohem méně lidí (a novorozeňat) než dřív.

„Hnojpapa“

Rostliny, děti i dospělé, ty všechny chtěl Justus von Liebig vyživit, když ve třinácti letech zažil mizérii roku bez léta a hladomor, který následoval. Svůj profesionální život proto zaměřil na výzkum organických látek, které přispívají k tomu, aby rostliny dobře a správně rostly. Mimo jiné tak stojí za vynálezem průmyslového hnojiva na bázi amoniaku, a proto jsme ho láskyplně otitulovali „hnojpapa“. Legrace to ale tehdy nebyla.

Když Justus chtěl obor organické chemie zavést na místní univerzitě, řekli mu učenci, že vychovávat „drogisty, výrobce mýdla, pivovarníky a destilátory octa“ opravdu není podstatou vyššího učení. Založil si proto vlastní vzdělávací institut a byl za to vlastně rád, protože mohl přijímat všechny talentované studenty, i když třeba neměli všechny pro univerzitu potřebné prerekvizity. Začal své studenty vzdělávat v poctivé praktické práci v laboratoři a zanedlouho se jeho institut stal tak vyhlášeným, že u něj nechtěli studovat jen místní Němci, ale také ostatní Evropané a Američani.

Bujón, mléko a Nestlé

Vynálezem průmyslového hnojiva Justus od základů změnil podobu zemědělství. Rostliny rostly i v podmínkách, kdy se jim dříve nedařilo, a z jedné rostliny bylo více sklizně než dosud. Kromě toho pozoroval také, jak rostliny tlejí, a začal propagovat konzervaci. A pak skrze teorii, že šťávy zvířat jsou stejně výživné jako jejich maso, vynalezl bujón v kostce. Ten se sice neukázal jako recept na to, jak bojovat s hladem chudých, což bylo to, s čím ho Justus původně vynalézal, docela hezky ale ochucoval a ochucuje dodnes. 

Pamětní karta oslavující Justuse von Liebiga; autor: Liebigova masná společnost (jeho jméno používalo pro své bujóny mnoho firem)

Kromě toho von Liebig také přišel s nápadem na sušené mléko pro kojence, jejichž matky je nebyly schopné kojit (a taky na předchůdce kypřícího prášku do pečiva). Není jasné, zda byl první a Henri Nestlé vycházel z jeho nápadu, anebo to oba pány napadlo ve stejnou dobu. Nestlé nicméně vynalezl daleko lepší formuli pro „dětskou mouku“. Neměla oproti von Liebigově „polévce pro novorozeňata“ vysokou kyselost a neobsahovala škrob, který děti špatně trávily. Tržní úspěch byl proto zaručen. Nemluvě ani o tom, že Nestlého práškové mléko velmi dobře fungovalo v receptu na mléčnou čokoládu cukráře Daniela Petera. S tím v roce 1879 uzavřeli partnerství a čokoládová korporace, kterou známe dodnes, byla na světě.

Tak až si příště zase uděláte pauzu a dáte si KitKat, vzpomeňte si na to, že vám ho nadělil celosvětový hladomor. A taky jedna dávno vyhaslá sopka kdesi v Indonésii.

Foto: pixabay.com, unsplash.com, public domain

Loading Posts...