Loading Posts...

Jen napodobování nestačí. Ani v životě, ani v byznysu. Obyvatelé Melanésie se snaží bělochy napodobovat už osmdesát let a žádné konzervy na ně z nebe nepadají. A to mají slámová letadla, dřevěné pušky i ranveje. To, co fungovalo jednou, totiž prostě už znovu zabrat nemusí a nezbývá než se s tím smířit. I když máte na hrudi hrdě napsáno USA a pochodujete do války, která dávno skončila.

Nechytáte se? Nevadí, čtěte dál, vše vysvělíme.

USA! USA! Oslava Dne Johna Fruma na ostrově Tanna; foto: Matthew McKee

Evropané při svých dobyvatelských výpravách pronikali do dosud necivilizovaných končin už dávno. Nejprve to brali přes pevninu, kde mezi nimi a místními nebyl kulturní šok zase až tak drastický (jak kde, samozřejmě), protože zabloudit někam po zemi je přece jen jednodušší než po moři. S vynálezem lodí, které byly schopné přeplout oceán, ovšem kolonizátoři v zapadlých končinách na druhé straně světa začali narážet i na obyvatelstvo, které bílou tvář nikdy v životě nevidělo a pro něž byl i ten – z našeho pohledu – nejprimitivnější vynález, co s sebou přivezli, naprostou magií.

A první cargo kulty byly na světě.

Cargo kult neboli kult přepravního zboží ze své definice vzniká střetem dvou kultur, z nichž jedna je vyspělejší více a druhá výrazně méně.

Ta zaostalejší, která nezná koncept moderního vývoje a výroby, chápe věci, kterými pokročilejší kultura běžně disponuje, jako magické dary, ke kterým je možno se dostat (jako v každém jiném magickém systému) prováděním těch správných rituálů.

A těmi nemusejí být modlitby, tance nebo zaříkávadla, jak by nás asi na první dobrou napadlo, ale třeba rádiová komunikace nebo navádění letadel na ranvej. Pro domorodce, kteří nechápou, jak takové rádio funguje, není totiž nasazení sluchátek a promlouvání s dispečinkem nic jiného než rituál, co se musí vykonat, aby letadla s těmi zázračnými hovězími konzervami zase jednou přilétla.

Ke svým rituálům si domorodci vyrábějí i rekvizity

Cokoliv pro konzervu

I když střety domorodců s Evropany probíhaly už od dob dobrodruhů, jako byli Abel Tasman (ten objevil Nový ZélandTasmánii) nebo později James Cook (ten objevil HavajCookovy ostrovy, ale zmapoval toho mnohem víc), nejvíce cargo kultů se – nezávisle na sobě – objevilo právě až v období druhé světové války, kdy jednotky jedné nebo druhé strany využívaly drobné ostrovy v Pacifiku jako základny pro ofenzívu (Američané) nebo obranu (Japonci).

Vojáků bylo mnohem více, než na co dosud byli místní zvyklí, nesnažili se vymýtit jejich zvyky nátlakovým křesťanstvím a zákazy (jako „bílí“ z dob kolonialismu), a namísto toho s nimi čile obchodovali.

Zázraky jako masové konzervy, čokoláda, Coca-Cola nebo cigarety se proto mezi místní rozšířily rychle, jednoduše a v téměř neomezeném množství – vojáci byli totiž dopravními letadly slušně a pravidelně zásobováni, čehož si domorodci také velice rychle všimli.

Po nás potopa

Blahobyt ale netrval věčně. Američané přišli, ukázali, naslibovali a zase odešli. Válka skončila a souostroví Nové Hebridy (dnešní Vanuatu) i Melanésie (dnes součást Papuy Nové Guiney) se mohly zase vrátit do normálu.

Jenomže.

Onen „normál“ byl po kontaktu s tisícovkami Američanů někde úplně jinde než dřív.

Základny se vyprázdnily, nebe utichlo, runwaye začala zarůstat tráva a po jejich milované Coca-Cole se slehla zem, což místní hodně špatně nesli. Netušící vůbec nic o nějakém prapodivném světovém konfliktu ani o tom, že se konzervy i cigarety prostě a jednoduše vyrábějí kdesi v továrně, se dovtípili, že se zkrátka přestaly dělat ty správné rituály.

Jsou to totiž přece rituály, co přináší magii.

A tak domorodci začali udržovat ranveje, i když sami byli technologicky někde na úrovni doby kamenné. Ze slámy si vyrobili letadla, ze dřeva pušky i rádia, nasadili sluchátka z kokosů a vojenskými přehlídkami s hrudníky pomalovanými americkou vlajkou požadovali od nadpřirozených sfér návrat svých oblíbených letadel se zbožím.

John a Philip

Od druhé světové války už uplynulo téměř osmdesát let, což většina cargo kultů neunesla, některé se ale ke svým letadlům ze slámy upínají dosud. Třeba nejznámější a pravděpodobně i nejdéle existující cargo kult na ostrově Tanna (součást Vanuatu) přežívá dodnes. Říká se mu John Frum podle jejich mesiáše, jistého Honzy z Ameriky, který domorodcům údajně slíbil, že se jednou vrátí a zahrne je blahem (a čokoládou).

Samotný kult vznikl už někdy kolem roku 1930, až ve válce ovšem s největší pravděpodobností získal své jméno – Američtí vojáci se totiž domorodcům často představovali jako „John from America“, rozuměj tedy John Frum.

Ten má na Tanně dokonce vlastní oslavný den, kdy se domorodci popisují zkratkou USA., vyvěšují americké vlajky a s dřevěnými puškami pochodují kolem.

Ani taková sláva ale, pokud víme, Johna zatím nepřiměla se ke svým ovečkám vrátit.

Oslava Dne Johna Fruma, foto: David Kirkland

A nevrátí se už ani princ Philip, vévoda z Edinburghu, v jehož nadpřirozenost věřili domorodci jiného kmene taktéž z ostrova Tanna. Měl to podle nich být syn ducha z jejich hory, který odcestoval do vzdálených zemí a tam se oženil se silnou a mocnou ženou (tedy s královnou Alžbětou II.).

Místní s portrétem svého uctívaného

Neví se úplně jistě, kdy a proč tenhle kult vznikl, a ani samotný Philip o něm dlouho nevěděl. Pravděpodobně tomu bylo už někdy v padesátých nebo šedesátých letech, kdy domorodci viděli pocty, které se na ostrově začaly vykazovat novému královskému páru, a odvodili si z toho, že musí jít o nadpřirozené bytosti. Když někteří z místních pak pár v roce 1974 při jejich oficiální návštěvě Vanuatu viděli naživo, byla jejich víra o to posílena.

Nejdéle žijící mužský člen královské rodiny ovšem v dubnu 2021 zesnul pouhé dva měsíce před svými stými narozeninami a vesničané na ostrově to strašlivě oplakali. Podle antropologa Kirka Huffmana, který na Vanuatu 17 let žil a domorodce pozoroval, to nicméně pro jejich víru stopka nebude. Duše prince Philipa se prý totiž jen vrátí zpátky do hory a dále se pravděpodobně bude uctívat princ Charles.

Princ Philip svůj kult i osobně navštívil; foto: Christopher-Hogue-Thompson

Když to postavíš, přijde

Když to ale jen napodobíš, spíš se nedočkáš. To platí jak pro domorodce v Pacifiku, tak – abychom konečně vysvětlili i titulek článku – také pro většinu podnikatelů. Mentalita cargo kultu se totiž hojně objevuje nejen na ostrovech v Tichomoří, ale také v byznysu.

Vizualizujte si své sny, mějte více zdrojů příjmu, věřte jednomu nápadu na 100 %, diverzifikujte, hledejte investory, vždy si vystačte sami… zaručených byznys rad je kolem dost a většina z nich si protiřečí. Hlavně jsou vám ale úplně k ničemu.

Podle výzkumu University of Kent, který sesbíral data z 6671 firem, totiž žádný zaručený úspěch podle návodu neexistuje, protože první zakladatelé společností chybují úplně stejně jako ti, co už mají založení firmy několikrát za sebou. Faktor „mám zkušenost“ tak vaši šanci neurčuje a rady, jak na to, absolutně nefungují. Ne proto, že se podnikatelé ze svých failů neučí, ale protože podnikání je loterie. Můžete všechno udělat správně a neuspět. Udělat všechno špatně a uspět. Anebo uděláte všechno dobře a uspějete, ale váš úspěch nebude mít absolutně nic co do činění s tím, co jste udělali.   

A jakou to má souvislost s cargo kulty?

Zkuste se nad tím zamyslet: Čtete si příběhy úspěšných lidí, stejně se oblékáte a snažíte se dělat přesně to, co dělali oni, protože jim to vyšlo, tak proč by to nevyšlo i vám. Oni si dělali mood boardy, tak je děláte taky, vstáváte zbytečně brzo, vždycky děláte první krok pravou nohou a „přivoláváte“ si úspěch podle Tajemství.

Přesně o tom je tzv. magické uvažování, což je víra v to, že mají dvě na sobě absolutně nezávislé věci nějakou spojitost. Třeba jste zrovna na něco mysleli, a ono se to stalo. Nebo jste si koupili ten dražší oblek a určitě právě díky tomu pak dostali tu skvělou práci v korporátu.

Zkrátka letadla ze slámy v moderní praxi. Ty konzervy ale ne a ne padat, co?

Foto: shutterstock, Getty Images, unsplash

Loading Posts...