Za vším hledej Čecha. Nebo skoro-Čecha. Emil Jellinek byl zrovna takovým skoro-Čechem. Narodil se v německém Lipsku rabínovi Adolfu Jellinkovi z Drslavic u Uherského Hradiště a pravděpodobně většina z vás vůbec netuší, co byl zač, nebo proč bychom o něm měli psát. Určitě ale znáte značku Mercedes-Benz. No, a přesně za tou milý pan Jellinek stojí.
Emilův otec Adolf je považován za největšího židovského kazatele 19. století, nikoho asi tak nepřekvapí, že se z jeho synů stali profesor mezinárodního práva na heidelbergské univerzitě a profesor německé filologie na Vídeňské univerzitě. No, a pak tu byl Emil. Toho učení moc netankovalo, a i když mu rodiče platili doučování, na školách nevydržel a táhlo ho to někam úplně jinam.
K autům
Nejprve tedy na železnici. Zatímco jeho bratři studovali, Emil si „oblíbil humor“, a to jeho rodiče už tuplem nedávali, našli mu proto úřednickou práci na moravské železnici (Rot-Kostelec). To mu bylo 17 let a vyhodili ho až o dva roky později, protože se přišlo na to, že po nocích organizuje závody vlaků.
Díky konexím jeho otce ho pak rodiče uklidili do Francie a tam se z něj stal diplomat, nejdřív v Tangeru a pak v Tetuánu (obojí Maroko). Po neúspěšném přihlášení do armády se přesunul jako vice konzul do Oranu v Alžírsku a tam objevil kouzlo byznysu – začal Evropanům prodávat alžírský tabák.
Merdeces jako zaječí packa
Emil se dal do pojišťovnictví, do obchodování na burze a nakonec do automobilů – přece jen ho závody zajímaly už z doby na železnici. Z orientu přesídlil zpátky k Vídni a po dvou synech 16. září 1889 na svět přivítal svou první dceru, Mercedes, jejíž jméno zná dnes snad absolutně každý.
Po jejím narození se Emilovi začalo na všech frontách dařit, a proto i když jeho žena Rachel čtyři roky na to zemřela, věřil, že Mercedes je jeho zaječí packa, jeho štístko. Jak jeden z jeho synů později napsal – otec byl pověrčivý jako staří Římané.
Ty vaše hnojáky!
Emil taky neměl zrovna svatou trpělivost, což bylo dobře a špatně zároveň. V roce 1896 si po zhlédnutí reklamy v novinách pořídil od Daimler-Motoren-Gesellschaft (DMG) vůz Phoenix Double-Phaeton a rozhodl se tyhle nové kočáry bez koní začít prodávat. V roce 1899 prodal deset vozů, o rok později pak 29 vozů. Mezi francouzskými výrobci automobilů, jako byli Peugeot, Panhard & Levassor a další, kteří měli licenci na prodej vozů s Daimlerovým motorem, byl totiž zrovna vozů nedostatek a Jellinek těžil z toho, že zákazníkům dokázal výrazně zkrátit čekací lhůty.
Jeho akčnost ale měla taky stinnou stranu – výrobce neustále bombardoval kritickými dopisy, kterak jsou jejich automobily vozy na hnůj a podobné radosti.
Jestli se ptáte, proč ho proboha někdo poslouchal, vězte, že některá jeho kritika byla dost trefná a vedla naopak ke zlepšení vyráběných vozů, proto si to pánové v Daimleru (hlavně inženýr Wilhelm Maybach) nechali líbit. A to už se dostáváme k Mercedesu.
Vaše auta jsou moc pomalá, pane Daimler
Jestli Emila totiž něco opravdu zajímalo, tak závody. A i když se svými Phaetony dosahoval až 35 km/h, což bylo tehdy dost, nestačilo mu to. Jeho závodní tým, se kterým absolvoval snad všechny závody ve Francii, se mimochodem jmenoval jak? Mercedes. A i jemu samotnému se už v té době přezdívalo Monsieur Mercedes.
Daimler poslouchal a pověřil několik inženýrů, aby zkusili zjistit, jak by z jejich vozů mohla být závodní auta. O rok později jeden z těchto inženýrů jen tak z vlastní zvědavosti nastoupil s Daimlerovým vozem do závodu, kde havaroval a zemřel, což DMG utvrdilo v tom, že závody nejsou budoucnost a od vývoje rychlých vozů upustil.
A to byla Emilova šance. Nabídl neskutečně moc peněz za to, že pro něj Maybach navrhne závodní auto. Slíbil, že si k tomu objedná i 36 jejich standardních vozů a výměnou za to chce exkluzivní práva na prodej tohoto nového typu vozu na vybraných trzích (od Francie až po Spojené státy). A protože Daimler bránily právní aspekty a již vydané licence na prodej jeho vozů, obešel je Emil tím, že bude nový vůz prodávat pod značkou Mercedes.
Chci auto na pozítří
„Nechci auto na dnešek nebo zítřek, chci auto na pozítří!“ řekl prý Emil a Maybach mu navrhl jeho první Mercedes, který v roce 1901 ohromil automobilový svět. Vyhrál závody v Nice, své soupeře ve všech objemových třídách porazil absolutně bez problémů a dosáhl maximální rychlosti 60 km/h. Ředitel Francouzského automobilového klubu Paul Meyan tehdy prohlásil: „Vstoupili jsme do éry Mercedesu“, což se objevilo v novinách po celém světě.
Prodej vozů Mercedes prudce vzrostl, stuttgartský závod DMG dosáhl výrobního maxima a pojistil si svou pozici na trhu na mnoho let dopředu. V roce 1902 se pak společnost rozhodla používat název Mercedes jako ochrannou známku pro celou svou automobilovou produkci a 26. září jej oficiálně zaregistrovala.
Už mě to nebaví
Z Mercedesu byla senzace, Emil sám si změnil jméno na Jellinek-Mercedes, hihňal se tomu, že je prvním otcem na světě, co si vzal jméno dcery a ne naopak, a chvíli ho to hodně bavilo. V roce 1907 ale jeho oblíbený Maybach opustil společnost, smetánka si vymýšlela různé pitomé nástavby a „ti tři oslové“ v Daimlerově inženýringu je stejně nedokázali splnit. V roce 1908 si DMG naštval tak moc, že mu zrušili smlouvu, sbohem a šáteček.
No, tak nevadilo, Emil se vrátil ke kariéře diplomata a investoval do kasín. Byznys je přece byznys.
A co na to Mercedes?
Emilova dcera Mercedes tátovu lásku k autům nikdy nepochopila ani nesdílela. Obecně se mělo za to, že v žádném jeho voze ani nikdy neseděla, než byl v roce 2012 objevena její fotografie, jak v jednom sedí (viz úvodní fotka tohoto článku). Memorabilia Mercedes a její rodiny, zhruba 300 fotek a oficiálních dokumentů, odkázal její syn Hans-Peter svému kmotřenci, sám totiž děti neměl. Světlo světa tak Mercedes pořádně spatřila až skoro sto let po své smrti.
Mercedes Adrienne Ramona Manuela Jellinek měla kaštanové vlasy a zelené oči. Byla dvakrát vdaná, poprvé za barona von Schlossera, se kterým měla dvě děti – Elfriede a Hanse-Petera, ale očividně jim to moc neklapalo, protože od své rodiny bez problémů odešla, a podruhé za barona Rudolfa von Weigla, talentovaného, leč chudého sochaře.
Asi se není moc co divit, když vám matka zemře ve čtyřech letech a váš otec je neustále někde v Tramtárii na závodech nebo diplomatických misích, že nemáte moc rodinné predispozice. A taky je válka.
Daňový podvodník? Kolaborant?
První světová válka nebyla vlídná ani k Mercedes, ani k jejímu otci. Těsně před jejím vypuknutím vyměřila rakouská vláda Emilovi daně za jeho početná rakouská sídla, což nebylo málo, a válka pak dílo dokonala. Jak to totiž tak ve válce bývá, kdokoliv nepohodlný může být odstraněn. Zejména, pokud má trpělivost nula a aroganci +100.
A samozřejmě na všem může být trochu pravdy, ale Emila osočili Francouzi ze špionáže pro Německo a Rakušané si počíhali pro změnu na jeho ženu. A zatkli ho i ve Švýcarsku, kde nakonec zůstal až do své smrti 21. ledna 1918. Všechny jeho francouzské nemovitosti byly zabaveny a Mercedes na konci války na ulici žebrala o jídlo, protože přišla o všechno.
Sama zemřela jen o dekádu později na rakovinu kostí. Psal se rok 1929 a bylo to přesně tři roky poté, co se DMG sloučilo s Benz & Cie Karla Benze, čímž vznikl koncern Daimler-Benz.
Společnost, která se rozhodla všechny své automobily vyrábět pod jejím jménem, tedy pod značkou Mercedes-Benz.
Foto: public domain, Mercedes-Benz official