Je všeobecně známo, že alkohol urychluje prochladnutí. Očividně ale záleží hlavně na tom, kolik toho vypijete. Zatímco mírná a střední opilost vás na mrazu zabije, když se opijete jak doga, můžete mít naopak větší šanci přežít. Krásně to ilustruje kuriózní příběh vrchního pekaře Charlese Joughina, který za soustavného popíjení whisky zachraňoval lidi na potápějícím se Titaniku. A zatímco ostatní umírali na šok způsobený chladem průměrně za 15 až 30 minut pobytu v ledovém oceánu, pekař dvě hodiny šlapal vodu, než ho zachránili. Měl jen trochu napuchlé nohy, jinak nic, a za pár dní se zase vrátil do práce.
Zní to docela vymyšleně, co? Charles Joughin je ale skutečná postava. Narodil se v roce 1878 v anglickém Birkenheadu a zemřel v roce 1956 (v 78 letech) v Patersonu, New Jersey. Nejzajímavější na něm ovšem je právě jeho námořnická historie, živil se totiž jako „pekař na moři“. Sloužil na lodích Majestic, Teutonic, Olympic… a nakonec i na její sesterské lodi Titanik, na jejíž zádi se dle vlastních slov „svezl jako ve výtahu“ do oceánu a stal se tak tím úplně posledním člověkem, který ji kdy opustil.
Whisky a ještě víc whisky
Jak jistě víte z historie nebo filmu Jamese Camerona, největší zaoceánský parník své doby plný těch nejbohatších i nejchudších lidí narazil v noci na 15. dubna 1912 zhruba 600 km od Newfoundlandu do ledovce a za necelé tři hodiny se potopil. Na palubě bylo tehdy 2 224 lidí a víc než patnáct set z nich nakonec zahynulo, což z Titaniku dodnes dělá tu největší civilní tragédii na jediné lodi v historii.
Vraťme se ale k Charlesovi, který byl relativně malým mužem (cca metr šedesát) s velkým alko-apetitem.
Podle některých zdrojů si vyráběl samohonku přímo u sebe v kajutě (jako pekař měl přístup k droždí, cukru…), což samozřejmě komisi později vyšetřující zkázu Titaniku nevyprávěl, a tudíž to není ani nijak oficiálně podloženo. Vysvětlovalo by to ale, proč se tam i při potápění lodi neustále vracel. Tedy samozřejmě až do doby, než byla bez dohledu ponechána lodní spižírna s daleko kvalitnější whisky, ehm tedy „vodou“, jak následně líčil komisi.
Protože jste-li na potápějící se lodi, všude okolo je ledový oceán a jste si téměř 100% jistí, že umřete, rozhodně jdete předtím, než se potopíte, do spižírny napít se vody, že ano.
Alko-hrdina z Titaniku
Protože Joughin jako asi každý pekař pracoval hlavně v noci – k snídani přece smetánka musí mít co nejčerstvější pečivo – srážku s ledovcem zaznamenal okamžitě. Byl totiž zrovna ve své kajutě a popíjel… vodu. Zburcoval proto hned své pekaře a každému přikázal nabrat co nejvíc chleba a zásob a naložit je do záchranných člunů.
Sám měl být podle záchranného plánu kapitánem člunu č. 10, do kterého ale nenastoupil. Místo toho do něj spolu s kolegou nasoukali co nejvíc žen a dětí, a to proti jejich vůli. „Utíkaly od člunů s tím, že jsou víc v bezpečí tam, kde jsou. Tak jsme je popadli a hodili je do nich,“ líčil Joughin později při výslechu.
Všem svým třinácti pekařům nařídil nastoupit a sám zůstal na palubě. Čekal prý, až mu někdo řekne, že má nastoupit, a nikdo mu to neřekl. Tak si radši šel dát další drink.
Jako ve výtahu
Když už mu voda v kajutě začala doslova olizovat kotníky, odebral se přes promenádu na palubě B na záď. Cestou shodil přes palubu asi padesát lehátek na opalování s tím, že by později na hladině možná někoho mohly zachránit.
A naprosto nonšalantně, zatímco se loď lámala vejpůl (což slyšel, ale moc neřešil), vyraboval onu výše zmíněnou spižírnu pro ještě jednu skleničku té trochu lepší „vody“. Pak se odebral na záď. Tam na pohled naprosto nelogicky vlezl za zábradlí, aby poté naprosto logicky čekal na to, až se loď vzedme kolmo, než se konečně potopí.
A i když nás pan Cameron přiměl myslet si, že se tak připravovalo na finální zkázu Titaniku více lidí včetně Jacka a Rose, Joughin byl podle svých slov za zábradlím na zádi jediný.
Stal se tak tím úplně posledním člověkem, co opustil potápějící se Titanik, když se dle vlastních slov na jeho zádi „svezl jako ve výtahu“ do vody, „aniž by si namočil vlasy“.
Prostě jsem jen šlapal vodu…
A tady přichází ten největší paradox. Voda měla tehdy zhruba minus dva stupně (slaná voda má nižší bod mrazu než neslaná), a každý člověk, který do takové vody spadne, je vystaven tzv. hypotermickému šoku. Ten je podle lidí, co ho zažili, popisován jako tisíc jehel, co zuřivě prošpikovávají vaše tělo, a přirozená reakce organismu na něj je „okamžitě pryč!“. Lidé proto panikaří a snaží se všemožně dostat zpátky do bezpečí, což vede k tomu, že spotřebovávají příliš mnoho energie, která jim zanedlouho dojde.
Průměrná doba úmrtí člověka aktivně bojujícího s takovým šokem v tak studené vodě, jaká v Atlantiku kolem Titaniku tu osudnou noc byla, je zhruba 15 až 30 minut. Pak to tělo vzdá a je konec.
Joughin nicméně bez problémů šlapal vodu ještě dvě a půl hodiny, než se konečně dostal do záchranného člunu a potom i do první lodi, která na místo tragédie dorazila a zachránila většinu přeživších – RMS Carpathia.
Jak je to možné?
Trocha alkoholu zabíjí, hodně zachraňuje
Při požití alkoholu dochází v těle k tzv. vazodilataci, což znamená, že se buňky našeho hladkého svalstva v cévních stěnách uvolní, kvůli čemuž jimi začne protékat více krve, kterou ale odvádějí ze životně důležitých orgánů, což je v podstatě vždycky problém. Protože byla ale v tu osudovou dubnovou noc voda Atlantiku opravdu studená, okamžitě po kontaktu s ní zatáhla Joughinovy cévy a tím veškerý fyziologický efekt alkoholu de facto anulovala. Ponechala nicméně efekt psychický, a to, že byl Charles totálně cool a naprosto v pohodě se vším, co se dělo.
Zatímco tak lidé okolo něj panikařili a tonuli, on si ze situace nic moc nedělal a choval se tak daleko racionálněji. A díky tomu také přežil.
Potvrzuje to i kanadský specialista na hypotermii a profesor na University of Manitoba Gordon Giesbrecht.
„Při lehkém nebo mírném opití mráz vždycky zaručeně uspěje,“ říká, „ze záznamů ze 14 let illinoiské nemocnice, které jsme v naší studii zkoumali, ale plyne, že se vyšší dávky alkoholu v těle mohou v opravdu extrémně chladných podmínkách ukázat jako faktor důležitý pro přežití.“
Na illinoiskou pohotovost, kterou vědci zkoumali, prý v pozorovaném období každou chvíli přicházeli pacienti ožralí jako dogy, kteří byli prochladlí na takovou teplotu, při které by normální člověk nikdy nebyl při vědomí. Oni ale byli. Alkohol tudíž může mít doslova život zachraňující funkci.
Tenhle článek ale rozhodně neberte jako povzbuzení k tomu, že byste měli začít, pokračovat, nebo dokonce přitvrdit s alkoholem. Naopak. Šance, že budete kousek od Kanady umrzat v oceánu, je totiž relativně nízká, zatímco cirhóze a spol. vůbec nezáleží na tom, kde se nacházíte.
Kdyby ženy poslouchaly rozkazy…
Svou chladnou hlavu si Joughin zachoval i při oficiálních výsleších a navzdory velké poptávce médií po jakékoliv informaci z této ohromné tragédie.
Ve svém dopise Walteru Lordovi, autorovi knihy A Night to Remember z roku 1955 (která Jamesi Cameronovi sloužila kolem roku 1997 jako důležitý podklad pro jeho film), do níž shromáždil kromě mnoha článků, dokumentů a jiných podkladů také živá svědectví 63 přeživších, Joughin poznamenal, že mnoho z těch nejvíce akčních a hrůzostrašných věcí, co kniha líčí, není pravda.
A na závěr dodal vlastní shrnutí toho, co se stalo:
„Moje závěry o tom, co potopení Titaniku zapříčinilo: Fatální chyba kapitána Smitha, který pokračoval ve stejném kurzu i navzdory varování před ledem a prudkému poklesu teploty od 17:00.“
A co podle něj zapříčinilo ty ohromné ztráty na životech?
„Nedostatek záchranných člunů pro cestující i posádku,“ napsal Joughin a neodpustil si: „Bylo možno zachránit mnohem více lidí, kdyby ženy poslouchaly rozkazy. Když tak nečinily, posádka byla bezmocná.“
Foto: public domain