Možná víte, že Peugeot je nejstarší automobilka na světě. A možná taky víte, že ji založil jistý Armand Peugeot. Jestlipak ale víte, že ji založil v podstatě své rodině navzdory? Tehdejší známí podnikatelé v oboru válcované oceli a – díky Armandovi – také úspěšní výrobci jízdních kol totiž v budoucnost „kočárů bez koní“ nevěřili. A tahle skepse jim vydržela celých… no, vlastně jen necelých deset let. Armand jim totiž svým úspěchem dokázal, že měl pravdu, ani ne za dekádu.
Každá rodina se občas nepohodne a ani ty slavné nejsou výjimkou. Jeden takový francouzský spor mohl ale docela dobře vyústit v to, že byste na automobilovém trhu byli nikdy nenašli značku Peugeot. V budoucnost automobilů v ní tehdy totiž věřil jen jeden člen, a to nebylo k přesvědčení představenstva společnosti dost.
Bratři Peugeotové
Abyste nejprve chápali kontext celé věci – Rodina Peugeot podnikala už od 15. století, a to většinou v zemědělství, respektive v obilnictví. Teprve bratři Jean-Pierre II. a Jean-Frédéric Peugeot svůj obilný mlýn ve vesnici Vandoncourt v roce 1810 poprvé přestavěli na malou továrnu na válcovanou ocel a pustili se do průmyslové výroby.
Kromě pil a nářadí začali později vyrábět také žehličky nebo mlýnky na kávu (nebo na koření, které vyrábějí dodnes a jejichž mechanismus se mimochodem od té doby vůbec nezměnil). A když nářadí zrovna nevynášelo, začali vyrábět také pružiny do hodinek – spojili síly s Jacquesem Maillard-Salinsem ze známé hodinářské rodiny a společně otevřeli dvě výrobní továrny.
Po Jean-Pierrovi II. nastoupili do čela společnosti jeho synové Jules a Émile, kteří diverzifikovali rodinné portfolio a kromě hodinek a různých druhů nářadí vyráběli třeba i kostice do ženských korzetů a obruče do šatů.
Pak přišla revoluce 1848 (ne ta s Bastillou a popravením krále, ta byla o 60 let dříve), trhy zkolabovaly, bratři vycítili příležitost a od svých společníků firmu vykoupili. A tak se zrodila společnost Peugeot Frères, neboli Bratři Peugeotovi, kterou otcové, jak už bylo v rodině zvykem, posléze přejmenovanou na Fils de Peugeot Frères (neboli Synové bratrů Peugeotových) předali každý svému potomkovi, tedy Eugènovi a hádejte komu dalšímu – Armandovi.
Průkopník, ne vynálezce
Armand byl technicky založený člověk a po studiích se odebral na zkušenou do Leedsu, tehdy domova anglického ocelářství. Tam mimo jiné začala jeho fascinace parními stroji a bicykly (o tom, jak vynález jizdního kola vedl k rovnoprávnosti mezi muži a ženami, si můžete přečíst v tomhle našem článku). Když se pak vrátil domů a do rodinné firmy, začal v jedné ze dvou jemu svěřených továren vyrábět právě řetězová kola a tříkolky. V roce 1890 tak jeho závod vyráběl až 10 tisíc kol ročně a v roce 1900 pak dvojnásobek.
Ale ani tam Armand nekončil, strašně ho totiž zajímala ta podivná idea „kočáru bez koně“. Jak jeho synovec Robert později napsal: „Když se můj strýc rozhodl část svých továren zaměřit na výrobu automobilů, předvídal s obdivuhodnou přesností ony ohromné možnosti, které tento nový způsob přepravy skýtal. A viděl také důležitou roli společnosti Peugeot v tom vybavit těmito možnostmi moderní společnost. A ani náhodou tím nemyslel vybavit jimi jen malou skupinu bohaté klientely. Naopak, předvídal, že se automobily budou moci přizpůsobit různým vrstvám společnosti, všem profesím a veškerým účelům.“
A to Armand předvídal na přelomu 80. let 19. století, tedy skoro dvacet let předtím, než Henry Ford sestrojil svůj první vůz. Ale protože byl v celém tom nadcházejícím automotive boomu „jarní ptáče“, ani jeho rodina mu s těmi jeho motorizovanými kočáry moc nevěřila.
Vítězství za vítězstvím
Armand s nimi přitom měl docela úspěch. Jeho Typ 1, který využíval parní motor konstruovaný Léonem Serpolletem, byl poprvé představen na Světové výstavě v roce 1889 (té, pro kterou byla mimo jiné postavena i jistá Eiffelova věž) a nebyl přijat vůbec chladně.
Vyrobeny ho ale nakonec byly asi jen čtyři kusy, Armand totiž od páry okamžitě přešel k benzinu a začal pro své vozy využívat spalovací motory konstruované Gottliebem Daimlerem.
Typ 2 a Typ 3 oba vyjely do ulic v roce 1891 a druhý zmíněný vůbec poprvé pracoval s tehdy „revolučním“ designem se čtyřmi sedadly.
V září roku 1891 Typ 3 monitoroval cyklistický závod „Paříž-Brest-Paříž“ a urazil tak dohromady přes dva tisíce kilometrů (tehdy průměrnou rychlostí kolem 15 km/hod.), což byl světový unikát. Poté, co vozidlo dojelo, prošlo servisem a čištěním a bylo prodáno průmyslníkovi z Alsaska, který se tak stal vůbec prvním člověkem na světě, co si kdy pořídil vůz značky Peugeot.
Budeme-li dost odvážní…
Typu 3 se nakonec prodalo celkem 64 kusů, což Armand označil ve zprávě pro představenstvo z 5. ledna 1892 za „dodnes největší úspěch naší firmy“.
„Jsem přesvědčen, že automobil čeká enormní rozvoj, a budeme-li dostatečně odvážní a chytří, budeme schopni Peugeot proměnit v jeden z největších francouzských průmyslových koncernů,“ napsal.
Do soutěže „kočárů bez koní“ v roce 1894, při níž se účastníci posuzovali podle bezpečnosti, ovladatelnosti a ceny, nastoupilo celkem šest Peugeotů. Všechny v pořádku a spolehlivě dojely a podělily se o první místo s Ets Panhard & Levassor, dalším francouzským výrobcem používajícím Daimlerovy motory. O rok později do skutečného závodu na čas o délce 1200 kilometrů nastoupily tři Peugeoty a všechny se umístily v první čtyřce, Typ 7 s Paulem Koechlinem za volantem dokonce závod vyhrál.
Je to móda. To pomine
„Pro společnost, jako je ta naše, jasně v čele nového vývoje, by bylo bláznovstvím a neodpustitelnou slabostí stáhnout se,“ psal Armand představenstvu vedenému jeho bratrancem v roce 1895. To ho ovšem ještě v prosinci téhož roku přehlasovalo a rozhodlo se výrobu automobilů ukončit. Ano, čtete správně. Ukončit.
Proč, ptáte se? Obezřetnost a nedostatek představivosti. Eugèn a představenstvo si mysleli, že je automobil jen momentální záležitostí, módou, která tak rychle, jak nastala, zase pomine. Auto neviděli jako dopravní prostředek budoucnosti a nechtěli do jeho vývoje dál investovat.
Armand byl zcela opačného názoru, z rodinné firmy tak odešel a založil svou vlastní. V rozlučkové smlouvě se oba bratranci dohodli, že Armand nebude vyrábět kola, ani cokoliv s nimi souvisejícího, a výměnou za to zase Eugèn nebude vyrábět nic, co má co dočinění s automobily.
Potřásli si rukou a každý se odebral svou cestou.
Osvobození od Daimlera
O necelé dva roky později Armandova společnost „SA des Automobiles Peugeot“ otevřela závod v Audincourtu a z výroby ještě ten den vyjel Typ 14, první vůz s autentickým Peugeot-made motorem. Tím se Armand osvobodil od Daimlera, kterému do té doby musel za užití jeho motoru platit, a byl ready na další rozvoj.
Pro srovnání: V roce 1898, kdy Henry Ford teprve sestrojoval svůj druhý vůz a o sériové výrobě v Detroitu nemohla být ani řeč, Armand prodal téměř 300 kusů (zejména Typu 15).
Přišlo otevření druhé továrny a první Mezinárodní výstava automobilů, kde Armand prezentoval hned 12 unikátních modelů, nejvíc ze všech 269 vystavovatelů. Jen za rok 1900 jeho společnost vyprodukovala 500 aut. Zmodernizoval přitom nejen jejich design, ale i jejich technickou stránku. Motor se přesunul zezadu dopředu, zvýšil se počet válců, řetězy v převodovce nahradily kloubové hřídele, objevil se volant a tlumiče a podobně.
Nároky na novou techniku napjaly už tak napjatý rozpočet a Armandova společnost se na chvíli ocitla na pokraji bankrotu. Jako správný manažer ale osekal náklady, udělal sem tam nějaký ústupek a o rok později už byli zase v plusu. Jen za rok 1905 tak prodali 1261 vozů a o rok později se s 2966 prodanými kusy opět vrátili do pozice největšího francouzského výrobce aut.
Návrat domů
U Synů bratrů Peugeotových se mezitím vedení opět posunulo o generaci a Eugènův syn Robert začal se zájmem pošilhávat po autech, které ale smluvně vyrábět nemohl. Na řadu tak přišlo vyjednávání.
Armand byl vstřícný a dohoda byla brzy na světě – Synové mohou vyrábět lehká vozidla, která nebudou pro Armanda přímou konkurencí, ale nesmějí používat značku Peugeot. On si nechá tu a výrobu větších vozů a dokonce i zastaví produkci svého velmi úspěšného malého lehkého Typu 69 s přezdívkou Bébé, kterého se jen za rok 1905 vyrobilo 400 kusů.
Potřásli si rukou a bylo.
Na trhu se tak nově objevila značka Lion – protože už logo Bratří Peugeotů přece byl lev – a Synové začali konečně, jak Robert chtěl, produkovat malá, lehká auta. Ta se jim ale v konečném důsledku příliš nevyplatila, museli totiž Armandovi platit za celou řadu technologických patentů. V roce 1910 tak nastal jediný logický scénář a třetí a konečné potřesení rukou. Obě společnosti byly sloučeny v jednu – „SA des Automobiles et Cycles Peugeot”.
S Armandem ve formálním vedení a Robertem řešícím operativní agendu se jejich automobilová produkce do roku 1913 více než ztrojnásobila na 9338 vyrobených kusů ročně a nezpochybnitelně tak potvrdila své místo v historii automotive nejen jako první, ale také jako jeden z těch nejdůležitějších hráčů.
A Armand mohl konečně v klidu a pohodě odejít do důchodu a být si jistý, že jeho skvěle nastartovaná společnost před sebou má dlouhou a zářnou budoucnost.
Sociální cítění s náskokem století
Armand nebyl jenom vizionář, kterého jeho soukmenovci často popisovali jako svobodomyslného a nepředvídatelného riskéra, ale byl také velkým altruistou. Angažoval se v městské radě ve Valentigney, dva roky tam byl dokonce starostou a zasadil se o založení místních hasičů a školky, vybudoval tu první telegrafické kanceláře a zavedl elektrické městské osvětlení. Byl regionálním radou, postavil na vlastní náklady presbyteriánský kostel a na práva a pohodlí myslel stejně jako jeho rodiče i u svých zaměstnanců.
| Firemní benefity podle rodiny Peugeotových: |
| – desetihodinový pracovní den (tím předběhli dobu o 30 let) |
| – zdravotní péče pro zaměstnance a jejich rodiny zdarma |
| – levné ubytování pro zaměstnance |
| – profesionální trénink mladých pracovníků |
| – sociální benefity (celé století před tím, než něco takového vůbec oficiálně vzniklo) |
| – zaměstnanecké penze |
| – důchod pro vdovy zaměstnanců |
Ničeho se neboj. A věř
Armand Peugeot zemřel po krátké nemoci dva roky poté, co opustil svou milovanou společnost. A na jeho pohřbu promluvil, možná na první pohled překvapivě, jeden z jeho konkurentů – Louis Renault.
„Nevedl novým směrem jen svoji společnost, vedl celé odvětví. Šel příkladem a své konkurenty povzbuzoval, aby ho následovali do neznáma. Chápal totiž, že v tomhle rodícím se průmyslovém oboru bude místo pro všechny a že jen zdravá konkurence může naši milovanou Francii proměnit v lídra na trhu,“ řekl Renault. „Předtím, než se odebral do věčného spánku, měl to štěstí, že mohl vidět ten obrovský pokrok, kterým prošlo odvětví, jejímž byl jedním ze zakladatelů. A mohl si říct ve vší upřímnosti: Můj život nebyl marný.“
A kdyby byl Armand viděl, jak jeho oblíbené „kočáry bez koní“ vypadají dnes, asi by údivem zatajil dech. Anebo by jen řekl, že to věděl. A zajímal by se do podrobna o to, jak že fungují ty hybridy a kdy dojde k úplnému přechodu na elektrický pohon. Koneckonců, sám má jeden takový palivový přechod za sebou.
Od páry, přes benzin až k elektřině, taková byla cesta nejstaršího výrobce automobilů na světě. A to vše jen díky jednomu muži a heslu, které má vytesané na náhrobku: „Ničeho se neboj. Jenom věř.“
Tenhle článek patří do sekce TEAM-UP, což je rubrika těch nejzajímavějších témat, která jsme připravili ve spolupráci s našimi partnery. Těmi jsou ty nejlepší, nejskvělejší a nejúžasnější instituce na světě, protože v nás věřily, ještě když jsme byli jen šílený nápad ve třech skřetích hlavách.
A to chce pořádnou odvahu. <3
Foto: public domain, Peugeot official, Museum Peugeot, wikicommons