Taky vás někdy – zpocené a bez dechu, běžící už půl hodiny na jednom místě – napadlo, že se člověk, co vymyslel běžecký pás, musel asi opravdu vyžívat v utrpení druhých? No, nebyli jste daleko od pravdy. Sir William Cubitt (za své zásluhy královnou Viktorií povýšen do rytířského stavu) totiž běžecký pás úplně původně vynalezl pro trestance, aby ani za mřížemi nepřicházeli o soustavnou dřinu, na které tehdejší industriální Anglie stavěla. Jeho anglický název treadmill, tedy šlapací mlýn, tak má původ přesně tam.
Sir Cubitt byl schopný inženýr. Od mládí se živil navrhováním mlýnských zařízení a známý je zejména svým vynálezem patentních plachet pro větrné mlýny (3D model zde) z roku 1807. Lišty těchto plachet byly řízeny jednou pákou uvnitř mlýna a daly se vůbec poprvé nastavovat za běhu, což mlynářům umožnilo jednak lépe reagovat na sílu větru, ale hlavně značně zrychlit a zautomatizovat svou výrobu.
Ve věku páry byla nicméně síla větru postupně přehlížena, a tak se i Cubitt vydal do jiných průmyslových odvětví. Pracoval na vodních kanálech i na železnici a kromě toho v roce 1818 ve věznicích v Bury St Edmunds a Brixtonu představil svoje řešení „líných“ trestanců.
Hororový stairmaster
Určitá, skromnější verze pásu, tehdy tedy spíše schodiště (jako je v dnešních fitkách stairmaster), už v té době ve věznicích existovala. Byla ale určená jen pro dvě osoby a měla za úkol pumpovat vodu nebo mlít obilí. Cubittova verze zaměstnala podstatně víc vězňů (v Brixtonu až 24 naráz). A ze začátku nesloužila vůbec k ničemu jinému, než k „rehabilitaci vězňů tím, že je naučíte zvykům průmyslu“, jak to sám Cubitt formuloval. Jeho „mlýny“, jak se jim dobově říkalo, totiž pracovaly se systémem protiváhy a ne s vodou nebo zrnem. Vězni tak šlapali jen tak pro nic za nic, což trestu dodávalo krutě sisyfovský nádech.
Teprve nějaký čas poté dostaly britské věznice (a rozhodně ne všechny) nápad, že by svou dřinou vězni mohli i přispívat společnosti, dál tak šlapáním pumpovali vodu nebo mleli kukuřici. Zůstalo ovšem i mnoho vězení, kde práce zůstala zbytečnou, a to nejen v Anglii a USA, ale také např. v anglických koloniích v Asii, Africe apod.
Podle britského vězeňského zákona z roku 1865 musel každý muž nad 16 let odsouzený k těžké práci strávit nejméně tři měsíce svého trestu prací „první třídy“ – to znamenalo buď na mlýně, anebo na klice. Klika byla v podstatě hrací skříňka plná štěrku, kterou vězeň musel neustále rozezvučovat – řečeno poeticky. V praxi to znamenalo, že stál sám v malé místnosti a točil klikou s velkým odporem, který mu dozorce ještě mohl kdykoliv dle potřeby zvýšit. Za šestihodinovou směnu tak vězeň musel klikou otočit šest až čtrnáct tisíc krát, tzn. na jedno otočení měl mezi jednou a čtyřmi vteřinami. A kolikrát klikou otočil, bylo evidováno na počítadle, takže žádné flákání!
Na třítisícovku každý den
Cubitt byl s takovým stavem spokojen. Bytostně mu totiž nevyhovovalo, že do té doby spousta vězňů „jen tak polehávala kolem“ a zapomínala na to, že je svět kolem nich postaven na dřině. A tak se postaral o to, aby se jim to denně připomínalo.
A že to byla opravdu solidní dřina – vězni na pásu, často odděleni od ostatních zástěnami, šlapali mezi šesti a deseti hodinami denně a v průměru za tu dobu vždy vyšplhali tři až čtyři kilometry. To je pro srovnání, jako kdybyste si každý den jen tak jako nic vyrazili na nejvyšší horu Rakouska Großglockner (3798 m) nebo nejvyšší horu Švýcarska Dufourspitze v masivu Monte Rosa (4634 m). Alpinisté z věznice Warwick Gaol dokonce jedno léto každý den deset hodin šplhali ekvivalent Elbrusu (5642 m) nebo Kilimandžára (5895 m), to vše zhruba s deseti minutami odpočinku každou hodinu (každá věznice měla vlastní intervaly).
Asi si dokážete představit, že vězeňská strava dokázala jen těžko doplnit všechny ty denně spálené kalorie, k velkému podivu vedení věznice tak začalo mnoho z vězňů odsouzených k těžké dřině na pásu postupně chořet a málokdo z nich se z toho kdy plně vzpamatoval.
Jak je důležité míti odpočinek
Asi nejvýznamnější obětí Cubittova treadmillu byl irský dramatik, prozaik a básník Oscar Wilde. Ten si za svou orientaci a „necudný“ vztah s lordem Alfredem Douglasem vysloužil dvouletý trest vězení a nucených prací nejprve ve věznici ve Wandsworthu a poté v Readingu, kde spolu s ostatními vězni i on denně „šlapal mlýn“.
Vězení podlomilo jeho zdraví a vzalo mu jeho tvůrčí elán, dva roky po propuštění tak v jednom z pařížských hotelů zemřel na meningitidu.
„Šili jsme pytle, tloukli štěrk
a tepali jsme cín
a krákali jsme chorály
a šlapali jsme mlýn,
jenomže na dně srdcí všech
strach ležel jako stín.“
Balada o žaláři v Readingu, Oscar Wilde
Špatný dobrý pás
Anglická veřejnost byla s využíváním Cubittovy kárné metody nadmíru spokojena. Pás/mlýn se ukázal jako úžasně efektivní věc, co se „rehabilitace“ vězňů týkalo, a trvalo to ještě 41 let po Cubittově smrti, než bylo jeho využívání plošně zakázáno (to bylo v roce 1902).
V USA mlýn nahradilo sbírání bavlny nebo práce v kamenolomech a obdobná byla situace i jinde po světě. Samotný pás se odmlčel, ale ne na dlouho. Hned po druhé světové válce se opět vrátil, a to tentokrát ne do vězeňské praxe, ale do té lékařské.
Když totiž v roce 1903 nizozemský fyziolog Willem Einthoven vynalezl první elektrokardiograf (EKG) a když se později rozšířila i jeho přenosná verze, usilovně se hledala možnost, jak vyšetřit pacienta nejen zcela v klidu (protože tam se problémy nemusí ukázat), anebo na prahu infarktu (kdy už je to asi docela jasné, že má pacient srdeční problém), ale při kontrolované, postupně se zvyšující zátěži. Teprve při té se totiž dala účinně rozpoznat některá ze srdečních chorob, které byly v té době v USA číslem jedna mezi příčinami úmrtí.
A vzpomnělo se právě na vězeňský mlýn, tentokrát už ve formě pásu.
Americký lékař Robert A. Bruce k pásu na konci 40. let 20. století přidal motor a začal se svými pacienty provozovat zátěžové kardiologické testy. Každého pacienta připojil na EKG, postavil ho na pás a modifikací rychlosti a sklonu monitoroval, jak se při měnící se zátěži mění jeho srdeční aktivita. Test se ukázal jako přelomový. Lékaři díky němu mohli u svých pacientů nově zjistit předchozí infarkty, anginu pectoris, anebo aneurysma srdečních komor, pod názvem Bruceův protokol/test se proto používá dodnes.
