Dokud neexistovala auta, jezdili jsme na koních a moc daleko ani rychle to nešlo. Než vznikla polohovatelná lampa, nečetli jsme po nocích a nepsali přelomové romány. A než padla bomba na Hirošimu, servírovali jsme sójovku v miskách. Pak se ale něco zásadně změnilo. A mohla za to třeba jen jediná lampa. Anebo kanystr.
Věci kolem nás totiž přímo ovlivňují náš život a nemusejí to být zrovna velké, úžasné a dech beroucí vynálezy jako knihtisk nebo třeba ty už výše zmíněné „kočáry bez koní“, které začal mimochodem jako první na světě sériově vyrábět jistý Armand Peugeot, o kterém jsme se rozepsali před nedávnem. Můžou to být i maličkosti, detaily, každodenní věci, kterým nepřikládáme žádnou větší důležitost. Třeba jako mlýnek na pepř, který máme doma skoro každý. Jeho design se datuje do roku 1874 a od té doby se nijak nezměnil. Dodnes se prodává ve stejné podobě jako kdysi. I pod stejnou značkou – překvápko, překvápko – Peugeot.
1. Mlýnky Bratří Peugeotů (1840 a 1874)
Když Evropu v 17. století poprvé zachvátilo kávové šílenství, drtila se kávová zrna ve hmoždířích. První mechanické mlýnky se pak dlouho dovážely z Turecka, kde byla kávová kultura přirozeně daleko rozvinutější, ale byly drahé a bylo jich málo. Jedna z nejvynalézavějších francouzských podnikatelských rodin té doby v téhle díře na trhu viděla velkou příležitost a v roce 1840 patentovala design svého vůbec prvního „kafemlejnku“, který si od nich mimochodem můžete pořídit i dnes.
V naprosto stejném designu jako tehdy si dnes můžete pořídit i jejich slavné mlýnky na sůl a pepř, které si (konkrétně tzv. Model Z, dnes pod jménem Bistro) Peugotovi nechali patentovat v roce 1874. Byly kvalitní, výkonné a obrovsky odolné, proto rychle nabraly na popularitě a spousta jiných značek je začala napodobovat.
Když se dnes řekne mlýnek na pepř, představí si asi každý z nás ten jeden jediný, typický zaoblený tvar. Tvar, který je tak ikonický, že už si málokdo vzpomene, že je úplně prapůvodně designem značky Peugeot.
Design hraje mimochodem důležitou roli i pro jejich automobily. Nedávno například představili nový design předních světel, které nově z „očí“, rozuměj hlavního světla, přecházejí ještě ve „lví tesáky“, tedy ve skoro svislý světelný pruh, což je rozhodně nápaditá záležitost. Na to, jestli bude populární ještě za sto padesát let stejně jako design jejich mlýnků, si ale budeme muset ještě počkat.
2. Pixarovská Anglepoise (1932)
Stejně tak jako mlýnky Bratří Peugeotových pomohly hospodyňkám od únavných hodin trápení se se hmoždířem, nám všem od bolestí krku, zad a pravidelných návštěv ortopeda pomohla ohebná lampa Anglepoise Original 1227. Známe ji z kanceláří, bytů, britských poštovních známek i z loga známého animátorského studia Pixar a jejím vynálezcem je znuděný specialista na pružiny a páky.
I tahle lampa má původ v automobilovém průmyslu. Její designér George Carwardine byl totiž inženýrem v automotive, než společnost, co ho zaměstnávala, zkrachovala a on se začal nudit. A nudil se s nově vyvinutým druhem pružiny, která ho přivedla na nápad sestrojit do té doby unikátní kloubovou, pružinovou lampu, kterou by si její majitel mohl ohnout do jakékoliv polohy, a ona by přitom byla pokaždé maximálně stabilní. Uplynuly dva roky a lampa byla na světě. V kalendáři bylo napsáno 1932.
Ohebná lampa, která se mohla kamkoliv zamířit a na cokoliv posvítit, měla obrovský úspěch. Když práva na její konstrukci získal v roce 1937 norský designér Jacob Jacobsen, vyrobila jeho firma Luxo ASA její menší a vyspělejší model s názvem Luxo L-1.
A právě tenhle model se pak objevil ve vůbec prvním animovaném filmu od studia Pixar a stal se nejen jejich logem, ale také symbolem všech kreativců.
3. Kanystr (1935)
Jestli existuje design, který opravdu významně změnil svět, je to tento.
V angličtině se kanystru dodnes říká Jerrycan, což je sousloví vzniklé z Jerry (slangového až hanlivého „Němčour“) a plechovka. Jak totiž název napovídá, původ tohohle opravdu klíčového vynálezu se jako mnoho jiných datuje do doby nacistického Německa, konkrétně do roku 1935, kdy s prvním návrhem na kanystr pro Wehrmacht přišla společnost Schwelmer Eisenwerk Müller & Co pod vedením inženýra Vinzenze Grünvogela. O dva roky později byl uveden oficiálně a zaujal i celou řadu „neněmeckých“ očí.
„Bez těchto kanystrů bychom nikdy nemohli překročit Francii bleskověji než Německý Blitz v roce 1940,“ řekl o ikonickém Jerrycan prezident Franklin D. Roosevelt, který se sám bohužel konce války nedožil.
A co že bylo na tomhle kanystru tak úžasné?
Byl vyroben ze dvou polovin k sobě svařených, což mu konstručně velmi pomohlo, a byl plochý, takže se dal krásně skládat jeden na druhý. Vážil maximálně dvacet kilo a měl tři držadla, aby se dobře držel jednotlivci i dvojici a mohl se jednoduše předávat z ruky do ruky.
Když ho nesl jeden voják… 
Když ho nesli dva…
Díky designu „náústku“ k jeho používání (rozuměj: přelévání z něj a do něj) vojáci nepotřebovali žádný extra trychtýř a díky „X“ku na obou jeho stranách kanystr zvládal rozdíly teplot i výpary uvolňující se z jeho obsahu (většinou se v nich převáželo palivo, ale taky voda). Ve vodě se díky vzduchové komoře kanystr pokaždé bez problémů udržel na hladině a jeho zaoblené rohy bránily jeho protržení ve spárech.
Když to shrneme – jednoduše se s ním manipulovalo, jednoduše se stohoval, jednoduše se přepravoval, vydržel naprosto cokoliv, dal se rychle a bez problémů vyrábět v tisících kusů a mnoho dalšího. A to vše jenom proto, že byl geniálně navržen.
Pokud byste hádali, že by Spojenci dali cokoliv za to, aby se k nim alespoň jeden tenhle kanystr dostal a aby ho mohli vyzkoumat a zkopírovat, mýlili byste se. Zatímco totiž inženýři – jmenovitě např. Paul Pleiss – dělali všechno proto, aby z Německa složitě třeba přes Indii až domů propašovali aspoň jeden exemplář, americkou vládu kopírování nějakého nacistického návrhu vůbec nezajímalo. A to navzdory tomu, že jejich jednotky běžně přicházely až o 40 % paliva kvůli tomu, že jejich kanystry „Made in U.S.“ stály za starou bačkoru.
Teprve když inženýři na tenhle problém opakovaně upozorňovali, rozhodla se vláda ve stylu „dobře, no“ tedy konečně dát těm německým kanystrům šanci. Psal se rok 1944 a vítězství bylo doslova na dosah… jednoho kanystru.
4. Nákupní vozík (1937)
Pokud vás zajímá nakupování a komercionalizace všeho kolem nás, doporučujeme si přečíst náš článek o otci novodobého konzumerismu Edwardu L. Bernaysovi. Nebyl to ale on, kdo přišel s asi největší ikonou konzumního života. To byl jistý Sylvan Goldman, majitel prvního oklahomského supermarketu Humpty Dumpty.
Už v roce 1937 Sylvan přemýšlel, jak docílit toho, aby zákazník, který v tomto novém konceptu obchodu prochází dle libosti a nakupuje, co zrovna potřebuje, nakoupil víc než dosud. Protože pravidlem obecně bylo „nakoupil tolik, co pobral“. Vzal tedy rozkládací židli, na sedák jí položil košík a na nohy našrouboval kolečka. A praotec všech nákupních vozíků byl na světě.
Goldman to samozřejmě nezvládl sám, inženýr Fred Young jeho židli vzal a navrhl pro vozík kovový rám a dva koše, jiný inženýr Arthur Kosted pak vyvinul metodu, jak vozíky hromadně vyrábět tím, že vytvořil montážní linku schopnou rychle a efektivně svařovat a tvarovat drát. Všichni pánové ale čelili jednomu velkému problému – nikdo nechtěl vozíky používat.
Ženy nechtěly po obchodě vozit něco, co vypadalo jako kočárek, a muži se báli, že s vozíkem nevypadají dostatečně macho. Goldman tak pravidelně najímal komparzisty, kteří s vozíky nadšeně chodili po jeho obchodech, a doufal, že ostatní přimějí to taky zkusit.
Podíváme-li se dnes do jakéhokoliv supermarketu kolem, vidíme, že se mu to jednoznačně podařilo.
5. Hliníkový kufr (1937 a 1950)
Kdo by se chtěl tahat s kufrem ze dřeva? No, kdysi dávno to museli dělat všichni. Pak Richard Morszeck z německé společnost Görtz & Morszeck (prodávající zavazadla už od roku 1898) přišel s nápadem na kufr vyrobený z hliníku.
Proč právě z hliníku? Odpověď je možná prozaičtější, než byste čekali. V jejich továrně totiž takhle jednou začalo hořet a veškerý materiál, který pro své kufry používali, lehl popelem. Přežil jenom hliník. A to Richardovi vnuklo jeden převratný a, jak se později ukázalo, také velmi výdělečný nápad.
Svůj hliníkový kufr vynalezl už v roce 1937, ale kvůli druhé světové válce ho na trh mohl uvést ve vší pompě až o 13 let později. A způsobil tím v cestování doslova revoluci. Hliníkové kufry ikonického vzhledu byly o poznání lehčí než jejich dřevění konkurenti a výrazně odolnější než ti kožení. Není proto divu, že značka RIMOWA (tj. Richard Morszeck Warenzeichen, neboli copyright Richarda Morszecka) existuje dodnes.
Daleko méně se ale dnes pojí s každodenním dostupným cestováním pro všechny, naopak je spojována spíše s luxusem a celebritami. Továrny má ale kromě Německa a Kanady mimochodem taky u nás v Česku.
6. Počítačová myš (1967)
Stejně jako první kufry byla i první počítačová myš vyrobená ze dřeva. Navrhl ji americký vynálezce a inovátor Douglas Engelbart a život jí vdechl inženýr Bill English. Pojmenovali ji „myš“, protože měla kabel jako ocásek a možná i proto, že původní jediné tlačítko na ní bylo červené.
Engelbart z vynálezu myši údajně nedostal ani dolar, protože patent na ni vlastnil jeho zaměstnavatel, ale vzhledem k tomu, že to byla jen jedna etapa jeho celoživotního dobrodružství při zkoumání augmentace lidského intelektu skrze technologie, možná ho to ani tak nemrzelo.
Jen jedna dřevěná myš ale jaro nedělá, zejména když stojí v přepočtu na dnešní finance zhruba 25 tisíc korun. Klíčové pro rozmach myši proto byly počítače Lisa a Macintosh od společnosti Apple.
Inženýři v čele s Davidem Kelley (ze společnosti IDEO) dostali od Applu za úkol vyrobit k oběma PCčkám myš, která by stála desetinu toho, co ta Engelbartova, a lépe fungovala i vypadala. A světe, div se, podařilo se. A o tom, jak fundamentálně to ovlivnilo naši každodenní práci s počítačem, asi ani není třeba mluvit.
„Tvůrce věcí“
Závěrem ještě, abychom uspokojili i ty z vás, kdo dočetli až sem, protože jsme v perexu mluvili o atomovce a sójovce – otec a sestra japonského guru průmyslového designu Kenjiho Ekuana zemřeli v Hirošimě a vidět tak obrovskou a srdcervoucí zkázu prý Kenjiho natolik ovlivnilo, že chtěl celý život zasvětit tvoření nových věcí a vdechování života do nových konceptů. Navrhoval vlaky a motorky a mnoho dalšího, ale znáte ho nejlépe vy všichni, kdo máte rádi suši. Je totiž autorem ikonické lahvičky na sójovou omáčku značky Kikkoman. Ta byla poprvé představena v roce 1961 a dodnes se na jejím designu nezměnila ani křivka.
Protože proč měnit to, co funguje, že?
Tenhle článek patří do sekce TEAM-UP, což je rubrika těch nejzajímavějších témat, která jsme připravili ve spolupráci s našimi partnery. Těmi jsou ty nejlepší, nejskvělejší a nejúžasnější instituce na světě, protože v nás věřily, ještě když jsme byli jen šílený nápad ve třech skřetích hlavách.
A to chce pořádnou odvahu. <3
Foto: Peugeot, Anglepoise, Rimowa, Kikkoman, public domain