Jó, kdysi se ty výrobky dělaly kvalitněji. To ti vydrželo na celý život, ale dneska… Pokud máte pocit, že se skoro všechno, co si pořizujete, cca po dvou letech rozpadne – a to ideálně hned poté, co vám na to vypršela záruka – nemusíte se tak úplně mýlit. To, co většinou považujete za vlastní paranoiu, je totiž kromě jiného také skutečně existující výrobní praktika.
Říká se jí plánované zastarávání a je založena naprosto a jedině na tom, že o peníze jde až na prvním místě – proto ji taky někteří označují za konspirační teorii. Protože kdo by na nás chudácích chtěl nedej bože bohatnout, ne asi?
Začalo to žárovkou
Za jeden z vůbec prvních prokázaných případů této praktiky se považuje žárovka. Když se žárovky objevily, byla elektrika až do domu poměrně nepředstavitelný pojem. Ze všeho nejdřív se proto musely vybudovat celé rozsáhlé systémy a sítě, aby se světlo vůbec dostalo do domovů jeho prvních, zpravidla bohatých uživatelů. A to už samo o sobě stálo dost. Výrobci žárovek se proto domnívali, že dokupovat si ještě dodatečné opravy by spotřebitele od téhle novinky spíš odradilo, a nevydělali by vůbec nic. A tak vyráběli žárovky, co vydrží co možná nejdéle.
Aktuálně nejdéle svítící (párkrát ji už zhasli, ale jinak pořád drží) žárovka je v provozu v Livermore v Californii od roku 1901, takže je jí letos už 121 let (a můžete se i on-line podívat na to, jak se jí svítí).
Dva roky a dost
Trh se ale postupně měnil, elektrifikace dosáhla většinového pokrytí a žárovky se staly masovou záležitostí, kterou si náhle mohl dovolit kdekdo. Výrobci tak začali přemýšlet, jak náklady na jejich opravy přenést na zákazníka. Takzvaný Phoebův kartel založený v roce 1925 v Ženevě a sdružující největší výrobce žárovek na světě – německý Osram, britský Associated Electrical Industries a americký General Electric – se proto rozhodl, že žárovky budou nově spotřebním zbožím, a každá z nich bude svítit maximálně tisíc hodin. A bylo.
Zhruba ve stejnou dobu se rozsvítilo (pun intended) za oceánem také pánům z automobilového průmyslu, kteří se svými výrobky dosáhli poměrně vysoké saturace trhu a neprodávalo se jich zdaleka tolik, co by potřebovali. Protože proč by si někdo, kdo auto má, pořizoval nové, že?
Tehdejší generální ředitel General Motors Alfred P. Sloan proto navrhl koncept každoročního re-designování. To znamenalo, že se každý rok u stávajících modelů provedou různé designové změny, které budou spotřebitele motivovat k tomu pravidelně nakupovat vozy nové.
Tenhle krok, tehdy známý především z prodeje jízdních kol, byl v automotive natolik úspěšný, že umožnil General Motors v prodejích přeskočit dosud dominantní Ford. Henry Ford totiž s tímhle konceptem nesouhlasil a své vozy chtěl udržet ekonomické, jednoduché a pro značku typické.
Možnost vs. donucení
Existuje několik typů plánovaného zastarávání. Některé, třeba jako ty automobilové, dávají spotřebiteli na výběr. Může si pořídit nové, lepší, nadupanější auto, ale také nemusí. Jiné, třeba jako ty žárovkové, vám na výběr nedají. Po určité době přístroj prostě přestane fungovat.
Způsobeno to může být tím, že výrobce už při navrhování výrobku záměrně naplánoval jeho expirační dobu, anebo do něj naistaloval třeba tzv. kazítko, což je součástka z horšího materiálu nebo záměrně špatného designu, která za nějaký čas praskne nebo se opotřebuje a tím způsobí, že přístroj přestane pracovat a vy jako jeho uživatel si musíte pořídit nový.
Nejčastější typy plánovaného zastarávání jsou:
- Specificky nastavená trvanlivost – už při designu a výrobě přístroje je vše nastaveno tak, aby pracoval jen omezený čas a pak přestal (spousta věcí)
- Zabránění opravám – když je výrobek například v krytu, který nemůžete otevřít, proto když se rozbije, musíte si koupit nový (třeba foťáky na jedno použití, nebo některé typy hodinek)
- Uvěznění baterie – specifický styl zabránení opravám. Baterie postupem času ztrácejí svou schopnost uchovávat energii a tím, že je nelze vyměnit, nakonec přístroj přestane pracovat (s tím začala úplně poprvé společnost Apple a od té doby tuto praxi převzali i ostatní výrobci mobilů)
- Módní diktát – staré je out a marketingové kampaně výrobce vám to dají jasně najevo, takže pokud máte starý telefon a ne ten nejnovější, budete okolí pro smích
- Umělé vyřazení z provozu – například výrobci inkoustových tiskáren často ve svých kazetách používají inteligentní čipy, které zabraňují jejich použití po dosažení určitého cíle (tj. počet vytištěných stránek, čas provozu atd.), a to přestože kazeta v této chvíli stále ještě obsahuje inkoust, často dokonce třeba celou půlku náplně. Stejný systém často zabraňuje jejímu znovunaplnění.
- Nekompatibilita – staré verze systému jsou najednou nekompatibilní se všemi funkcemi přístroje
- Zákonné zastarávání – to vidíme aktuálně u vozů se spalovacím motorem, ty zákony a nařízení postupně limitují a záhy úplně zakážou
Kdo může za znečišťování
Plánované zastarávání je nejen neetické – všichni víme, jak byla veřejnost naštvaná, když prasklo, že Apple záměrně zpomaluje software svých starých telefonů, ale taky škodlivé.
Podle společnosti Cartridge World skončí jen v Severní Americe na skládkách každý rok 350 milionů nenaplnitelných náplní do tiskárny. Většinu svého odpadu ale USA vyvážejí do zahraničí. Říká se tomu odpadkový kolonialismus a způsobuje to třeba tohle:
Někdejší rýžová vesnička Guiyu na jihovýchodě Číny získala v roce 2013 titul největší skládky elektronického odpadu na světě. A může se „pochlubit“ tím, že až 80 procent místních dětí trpí otravou olovem, mají tu více než nadprůměrný počet potratů, otrávenou říční vodu, kvůli které se sem pitná voda musí dovážet, a neustálé mraky černého kouře a prachu.
Pracovníci místní skládky totiž nejsou vybaveni ani školeni na to, aby mohli bezpečně demontovat elektroniku, cenné kovy, které můžou prodat, z ní tak dostávají fyzickým rozbíjením, pálením a rozpouštěním v kyselině. Přítomnost olova v místní řece je proto dvakrát vyšší, než co se v Evropě považuje za ještě bezpečné.
A jiné podobné srandy.
Co s tím?
Všichni vám budou tvrdit, že to nedělají. Poslední žaloba na společnost Canon za ony záměrně znefunkčněné tiskárny s půlkou náplně je ale například z loňského roku. Takže se to očividně děje dál a kvůli copyrightu a výrobnímu tajemství je to velice těžké zjistit. I legislativa se snaží, ale naráží na zrovna takové limitace.
Evropská unie je v tomto smyslu asi nejprogresivnější, nedávno oznámila například svůj záměr zakázat integrované baterie v mobilních telefonech a jiné elektronice prodávané na území EU. Kampaň se jmenuje Right to Repair, tedy Právo na opravu, a je to super nápad.
Bude to ale lítý boj. Pro společnosti je plánované zastarávání přece jen jednou z metod, jak navyšovat svoje zisky, a s tím je prostě těžké něco udělat. Zejména když ten mobil potřebujeme všichni a často nám právě tyto firmy dávají i práci. A platit nájem se taky musí.
Zajímavý je ale třeba koncept udržitelnosti se zkratkou ESG, který se začíná do byznysu také promítat. Ten firmy nabádá k tomu být šetrnější k životnímu prostředí, spravedlivější ke svým zaměstnancům a transparentnější ve svém vedení. Ne samozřejmě pro jejich lepší svědomí, ale s vidinou příznivější reputace, větších zisků a menších nákladů na provoz. A tam přesně může ležet naše štěstí – v momentě, kdy se jim udržitelnost začne vyplácet víc než plánované zastarávání.
Foto: pixabay.com