Italové jsou pořádní dlaždiči. Většina urážlivých gest, které v našem evropsko-americkém kontextu více či méně hojně používáme, totiž vznikla už ve starověkém Římě. Anebo v Řecku. A protože nadávky se v každém novém jazyce učí jako první, perfektně jim rozumíme dodnes.
Jestliže o peníze jde v životě až na prvním místě, sex suverénně obsazuje příčku druhou. Milujte se a množte se, parafrázovali lidé, co prý řekl Bůh, když stvořil člověka, a přívěsky, sošky a spousta dalších věcí s vyobrazením penisu jako symbolu hojnosti a plodnosti zaplavila starověký svět. No, a pak si nějaký přidrzlý Řek řekl, proč z toho neudělat urážku, a na světě byl vztyčený prostředníček. A celá řada jeho variací.
Neslušný prst
Sokrates prý řekl, že ten, kdo vymyslel vystrčený prostředníček, je hloupý hulvát. Šíření tohohle gesta to ale rozhodně nezabránilo. Naopak, starořeckou civilizaci přežilo jen pár věcí stejně účinně jako právě „fakáč“.
Ačkoli v našich politických končinách samozřejmě znamená „Kalousku, jsi jednička!“, jak nám to v roce 2007 vysvětloval tehdejší premiér Mirek Topolánek, všude jinde na světě vztyčený prostředníček symbolizuje pánské nádobíčko, které se – abychom to nenapsali úplně natvrdo – chystá k akci spíš zezadu než zepředu. Ten, kdo prostředníček ukazuje, je pak ten, kdo bude akci provádět, a ten, komu je ukazováno, akci přijímá. V Římě proto vztyčenému prostředníčku říkali digitus impudicus, neboli neslušný prst, a povídá se, že císař Caligula prý někdy, když mu poddaní líbali ruce, jen tak mimochodem ledabyle natáhl prostředníček a bavil se tím, že mu tak podřízení přeneseně líbají rozkrok.
Protože šlo o otevřeně obscénní a sexuálně symbolické gesto (což zejména ve středověku moc neletělo), neobjevilo se prakticky nikdy na žádné malbě ani soše. Jako projev rebelie nebo odporu se tak v umění začalo objevovat vlastně až relativně nedávno – známý je například Banksyho obraz Rude Copper z cca 2002, nebo u nás fialová instalace Davida Černého „fakující“ Hrad. A zajímavé je i to, že přestože jde o starověkou urážku, spojujeme si ji dodnes zejména s americkou kulturou – odtud také její počeštěné jméno (z anglického „fu*k you“). Do USA se přitom vztyčený prostředníček dostal velmi pravděpodobně až na přelomu 19. a 20. století, a to díky živelně gestikulujícím italským imigrantům.
V jako…
Především v Anglii a v zemích Commonwealthu mají „fakáče“ rovnou dvojitého, tedy alespoň tak si někteří vysvětlují význam vztyčeného ukazováčku a prostředníčku dohromady. Používají se buď ve tvaru písmena V, anebo s oběma prsty těsně u sebe, znamenají ale to samé – nechtěnou penetraci a s ní spojenou nadřazenost toho, kdo gesto ukazuje, nad tím, komu je ukazováno.
Právě varianta s prsty od sebe v roce 1941 trošku zavařila Winstonu Churchillovi, když místo vítězného V (kdy dlaň se zdviženými prsty směřuje k obecenstvu) použil tohle ne úplně lichotivé V (kdy dlaň směřuje k tomu, kdo gesto ukazuje) a nejeden Brit si toho samozřejmě všiml.
Vůbec první psaný důkaz o tom, že „véčko“ existuje a mezi lidmi se používá, najdeme v pětidílném románu Françoise Rabelaise o životě obrů Gargantua a Pantagruel z roku 1534. A právě anglo-francouzskému vztahu někteří vypravěči vznik tohoto gesta přisuzují, i když je to s největší pravděpodobností jen legenda. Mělo se tak stát v bitvě u Azincourtu v roce 1415, kdy prý Francouzi anglickým střelcům vyhrožovali, že až vyhrají, uřežou jim prsty, které ke střelbě používají. Když pak prohráli, měli Angličané na své francouzské zajatce právě tyhle prsty posměšně ukazovat. Žádný solidní důkaz o tom neexistuje, i když by to bylo vysvětlovalo, proč je to urážka typická pro Brity, ale ve Francii se neuchytila.
Ukrást nos
Obyvatelé jižní Evropy a Latinské Ameriky by se na nás dívali hodně pohoršeně, kdyby nás viděli „krást nos“ dětem, jak to občas při hraní děláme. Gesto zaťaté pěsti, ze které mezi ukazováčkem a prostředníčkem čouhá kousek palce, je u nich totiž hodně, hodně neslušné. Opět má sexuální konotaci – ve středověké Itálii se mu říkalo mano (ruka) fico (ošklivé označení ženského pohlavního orgánu) – a staré je velmi pravděpodobně kolem dvou tisíc let. Už římští vojáci prý přívěsky s vyobrazením fíku (tak se tomuhle gestu říká) nosili do bitev pro štěstí. Urážky totiž měly zaručeně odradit všechny zlé síly.
Protože ale ve středověku zapomněli všechno, co se ve starověku naučili, začalo se ve 12. století tvrdit, že za vznikem „fíku“ stál Fridrich I. Barbarossa, který se vzbouřencům v Miláně poměrně kreativním způsobem pomstil za zesměšnění své ženy. Tu dobrý lid milánský poslal z města pryč na oslovi, což prý Rudovouse dost rozlítilo, a proto, když dobyl Milán zpátky, všechny pachatele nechal pod hrozbou smrti lovit z řiti zmíněného osla fíky, a to jen pomocí zubů.
Co je na tom pravdy, je samozřejmě otázkou, barvitá historka ale bezesporu přispěla k rozšíření tohoto gesta. A protože je to osel a fík a ne lidské pohlavní orgány, malovat se to může taky. Fík tak na rozdíl od prostředníčku v historických uměleckých dílech najdeme (třeba na plátně slavného Albrechta Dürera), v těch moderních už ale moc ne.
Naberte je na rohy
Paroháč, tedy gesto, kdy ze zaťaté pěsti čouhají ukazováček a malíček, je známé celosvětově, a to zejména díky Ronniemu Jamesi Diovi z Black Sabbath, což byl první hlasitý propagátor této kozy nebo býka, jak se paroháči také říká. Naučil se ho prý od babičky, která ho používala k odhánění zlých sil (viz Římané výše), a fanoušci heavy metalu ho od něj radostně přejali. Osvojili si ho také satanisté, pro které pro změnu představuje znamení ďábla, úplně prapůvodně gesto ale znamenalo přesně to, podle čeho se v češtině jmenuje – manželka ti zahýbá, chlape. Sorry jako.
Nejčastěji se paroháč ukazoval pravděpodobně jako ironické „no, ty jsi pořádný samec, když ti zahýbá“, případně odkazovalo na to, že mnoho býků je kastrovaných zrovna jako podvedený muž, že manželčin milenec musí být očividně „bejk“, anebo že muž bude rozčílený jako býk, až zjistí, s kým ho milá podvádí. A jednou z vůbec prvních zmínek o paroháči v umění je etruská freska s muzikanty a tanečníky z roku 250 před Kristem.
V moderním kontextu tohle gesto hojně ukazoval americký exprezident George W. Bush. U něj to ale nemělo tak úplně co dělat s nevěrou. Symbolem Texasu, kde vyrůstal, jsou totiž dlouhorozí býci, podle nichž se tam jmenuje spousta věcí – mimo jiné i fotbalový tým texaské univerzity v Austinu, jehož jsou Bushovi velkými fanoušky. V jejich provedení tak paroháč znamená „Hook ’em Horns“, tedy specifický fotbalový chorál a gesto s ním spojené. Anebo jsou to všichni satanisti, jak se někde spekulovalo, kdo ví. Jedno ale jisté je – až se příště na pubkvízu objeví téma Urážky a urážlivá gesta, zaručeně zaperlíte.
Foto: unsplash.com, Getty images, public domain