„Když nebudeš ve školce zlobit, koupím ti odpoledne zmrzlinu,“ slíbí Pepíčkovi maminka, Pepíček se vzdá okamžitého uspokojení v podobě potěšení ze zlobení, které ho setsakramentsky baví, a odpoledne za to dostane zmrzlinu, kterou miluje ještě o něco víc. Tomuhle konceptu se v psychologii říká odložené uspokojení a stejně jako na Pepíčkovu zmrzlinu má přímý vliv i na to, jak bude každý z nás v životě úspěšný (a taky jestli půjde do nebe).
Není to vtip – trpělivost, sebekontrola a síla vůle, na kterých je schopnost odloženého uspokojení postavená, má na náš školní, kariérní i životní úspěch vliv jako máloco jiného. Empiricky to dokázal psycholog a stanfordský profesor Walter Mischel už v roce 1972, kdy s padesáti dětmi ve věku mezi třemi a pěti lety provedl tzv. „marshmallow test“.
Děti při něm mohly dostat jeden maršmeloun teď, anebo počkat a jako odměnu za své čekání dostat maršmelouny dva.
Některé děti zvolily odměnu hned, jiné chtěly počkat a dokonce i samy přišly s různými strategiemi, jak od odměny odvést pozornost, aby čekání lépe zvládly.
To asi není zase tak překvapivé.
Co už ale jednoho k zamyšlení donutí, je fakt, že profesor Mischel monitoroval životy všech testovaných dětí i dlouho po experimentu a v průběhu let zjistil, že ty, které vydržely, dosáhly v životě větších úspěchů než ty, které chtěly jeden maršmeloun hned. Měly lepší známky, lepší kariéru a ve spoustě věcí byly obecně výrazně kompetentnější než ty z druhé skupiny.
Sluší se zmínit, že navazující experimenty nikdy nedosáhly tak markantních výsledků jako ten Mischelův, podobné tendence ale odhalila většina z nich.
Do nebe i za lepší kariérou
Podle amerických psychologů Jacka Blocka a Davida Fundera je odložené uspokojení přímo navázáno na schopnost člověka přemýšlet o budoucnosti a jeho roli v ní. Lidi, kteří chtějí všechno hned, budoucnost příliš nezajímá, často pro ni nemají žádný plán a je jim tak nějak jedno, kam jejich kroky povedou. Naproti tomu lidé, kteří jsou ochotni na odměnu počkat, tím obrazně řečeno pracují se svým budoucím já a aktivně se snaží o to, aby jednou dosáhli přesně toho, po čem nejvíc touží.
A to je žádoucí nejen ve společnosti jako takové – když budete dodržovat deset přikázání, půjdete do nebe, ale také ve škole a v práci – když se budete dobře učit, dostanete se na lepší školu; když na sobě budete pracovat, povýší vás.
Bohužel, ve světě 21. století je právě tenhle koncept nejvíc v ohrožení. Technologie nám totiž život nejen zjednodušila, naučila nás ale taky to, že všechno můžeme mít hned. A tak to zejména s úspěchem není skoro nikdy.
Úspěch není hamburger
Podle monthypythonovského Johna Cleese začíná kreativní proces až po půl hodině urputného snažení a právě vydržet na něj počkat je to největší peklo.
„Člověk si to musí oddřít a nenechat se odradit,“ říká Bára Kršková, manažerka týmu Robotické automatizace procesů (RPA) z poradenské společnosti EY. „Když jsem nastupovala jako intern, odešli mi dva starší kolegové, se kterými jsem měla spolupracovat, a všechno tak zůstalo jenom na mně samotné. A jako nováček jsem mnohdy absolutně netušila, co mám dělat.“
„Hodně jsem se stresoval,“ vzpomíná na své začátky v EY i Bářin dnes už bývalý kolega Oldřich Valta, dříve senior manažer v týmu Řízení tržního rizika. „Byl jsem vyčerpaný, z toho neustálého přepínání mezi klienty mě bolela hlava a můj nadřízený za mnou chodil několikrát denně ptát se na updaty a mě to šíleně vytáčelo.“
„Mojí nadřízené na jednom projektu zase šlo víc o fonty než o obsah prezentace, což bylo strašně nepříjemné,“ přidává se i Tomáš Kafka, dnes už partner v EY. „Taky jsem úplně nezvládal účetnictví a nešlo mi do pusy ani tykání profesně daleko zkušenějším kolegům, i když je to součástí firemní kultury.“
Když to nejde, možná to chce jenom pauzu
Tomáš dokonce po třech letech z firmy odešel. Už ho to nebavilo, nedávalo mu to, co v ten daný moment v životě potřeboval, a chtěl začít vlastní byznys.
Oldřich vlastní byznys odstartoval ještě z poradenského křesla – vybudoval síť urbanistických kaváren The Miners (jedna z nich je mimochodem v Praze hned vedle VŠE). „To, co tu dělám, ale vlastně není zase tak daleko od toho, co jsem dělával v EY, a navíc vůbec nevylučuji, že se někdy zase vrátím, protože mě to tam hrozně bavilo,“ říká Oldřich. „To neustálé překonávání překážek a práce na sobě mi do života dalo strašně moc.“
Vrátil se nakonec i Tomáš: „Lidi, které nabíráme do EY, ať jsou v jakémkoli oddělení a na jakékoli pozici, mají všichni určitý potenciál. Když jsem začal podnikat, začal jsem se povětšinou potkávat s lidmi, kteří ten potenciál neměli. A to mě frustrovalo, protože člověk může růst a zlepšovat se jenom tehdy, pokud kolem sebe má lidi s potenciálem.“
„A taky skvělé nadřízené,“ dodává Bára. „Po naprosto příšerné prezentaci, kterou jsem hrozně pokazila – náplň na 45 minut jsem vcucla do 15 a šíleně ztrapněná jsem se málem vrhla do kanálu – mi můj nadřízený s úsměvem řekl: ‚To byl prů*er, co? Ale tak příště to bude lepší.‘ A taky bylo! Pár dní na to jsem tu prezentaci měla znova a zvládla jsem to daleko lépe.“
Úspěch holt není fastfood a nemáte ho pár minut od objednání, chce to makat na sobě, zkoušet, chybovat a z chyb se učit.
Faily jsou vítané
„Dokonce bych řekla, že ty faily jsou naprosto žádoucí,“ pokračuje Bára. „Protože vás opravdu nic nenaučí tak dobře, jako když si takříkajíc rozbijete ústa. Mně naopak to, že jsem na všechno byla na začátku sama, strašně pomohlo nejen daleko lépe poznat tu práci, ale také stát se sebevědomější a urputnější. Když jsem si potřebovala super zaneprázdněného nadřízeného kvůli něčemu uhnat, tak jsem si ho prostě uhnala.“
„Já si se svým nadřízeným, který mě pořád uháněl, sednul a navrhnul mu pravidelné pondělní schůzky místo toho konstantního rušení a od té doby bylo všechno úplně v pohodě. Sám si totiž vůbec neuvědomoval, že mě tak ruší, a ještě se mi za to omlouval,“ usmívá se Oldřich. „A na to neustálé přepínání mezi klienty a projekty jsem si taky našel systém – založil jsem si úkolníček, kam jsem si pečlivě zapisoval, co se děje, v jaké fázi projekt je, co je hotovo a jaký je další krok, a to mě nejen daleko víc uvolnilo, ale taky mi dodalo sebevědomí jak před nadřízeným, tak před klienty, protože jsem věděl, že mě nikdy nenachytají na švestkách s tím, že něco nevím.“
Sebevědomí zdravé, nikoliv přehnané
„Zdravé sebevědomí je nejen v téhle profesi hodně důležité, ale rozhodně ne za každou cenu,“ podotýká Tomáš. „Když se jako nováček bavíte s klientem, který o daném problému ví daleko víc než vy, nemá vůbec cenu předstírat, jak jste drsní a co víte, ale spíš na rovinu přiznat, že máte rezervy. Klient to ocení.“
| SUCCESS TIPS: Oldřich: „Doporučuji úkolníček s přehledem toho, co mám a nemám hotové a co dál; nestresovat se problémy, které nemají řešení (protože i takové jsou) a hlavně nepodceňovat spánek – jakkoli nedůležitě to možná zní.“ Tomáš: „Za mě určitě zdravé sebevědomí, ale také pokoru a upřímnost k tomu. A nebýt zbrklý a chtít mít všechno hned hotové, ale poctivě si to po sobě zkontrolovat – ať už je to cokoli.“ Bára: „Být samostatný a aktivní, vymýšlet vlastní řešení problémů a nenechat se lehce odbýt. Ale taky se vždycky umět zeptat na radu a včas volat o pomoc, když je něco nad moje síly.“ |
„Přehnané sebevědomí a chtít všechno hned bych nedoporučovala ani já,“ zdůrazňuje Bára. „Když mám takové lidi u pohovorů, vím hned, že si nesedneme. Zejména začátky prostě tu dřinu vyžadují, a kdo pracovat nechce, toho v týmu nepotřebuju, protože vím, že se na něj nemůžu spolehnout, když půjde do tuhého.“
A o tom to celé je – lidé, kteří vědí, že úspěch není zadarmo a vyplatí se k němu dopracovat, jsou obecně organizovanější, ale i flexibilnější; sebevědomější, ale i pokornější; a proaktivní i mistrně empatičtí. A bývají to ty největší kapacity ve svém oboru.
Bára díky tomu, co se naučila, první roky v EY kariérně postupovala rychleji, než je zvykem; Tomáš se tu stal dokonce jedním z partnerů v oddělení Forenzních služeb a podpory integrity pro Česko a Slovensko a Oldřich založil síť kaváren, které mu nejen vydělávají, ale hlavně mu dělají radost, protože jsou přesně tím, po čem „jeho budoucí já“ ještě před dvěma lety nejvíc toužilo.
A když hezky poprosíte, možná tam ke kávě dostanete i ten maršmeloun (nebo dva?).
Tenhle článek patří do sekce TEAM-UP, což je rubrika těch nejzajímavějších témat, která jsme připravili ve spolupráci s našimi partnery. Těmi jsou ty nejlepší, nejskvělejší a nejúžasnější instituce na světě, protože v nás věřily, ještě když jsme byli jen šílený nápad ve třech skřetích hlavách.
A to chce pořádnou odvahu. <3
Foto: pixabay.com, EY official