Radiová od slova radium, ne rádio. Hrála se ve tmě, protože míček a kolo rulety malované radiovou barvou ve tmě zářily. Výborný nápad, co? A takových měli na začátku dvacátého století ve Spojených státech spoustu. Ale neposmívejme se jen za velkou louži, nohy se kvůli padnoucí obuvi dětem soustavně rentgenovaly i ve Švýcarsku nebo Německu. A posedlost radiem nebyla ani zdaleka jedinou obskurní „medicínskou“ praktikou, kterou si lidstvo za dobu své existence vyzkoušelo. A dokud jsou v lékárnách k dostání homeopatika a v tunách se prodávají všehojící doplňky stravy, nemusíme navíc ani mluvit v minulém čase.
Jak české slovo šarlatánství, které má původ v italštině, tak jeho anglické synonymum quackery vzniklo z křiku (quack) a tlachání (ciarlare), kterým tihle vynalézaví byznysmeni už ve středověku doprovázeli prodej svých zaručeně pravých a léčivých hadích olejů. Nic proti hadímu oleji tedy, v tradiční čínské medicíně se používá běžně, protože tuk z čínského vodního hada, ze kterého se olej vyrábí, obsahuje znatelné procento kyseliny eikosapentaenové, která má mírné protizánětlivé účinky. Stejná kyselina se mimochodem nachází v mastných rybách, rybím oleji a mateřském mléce.
Co se jako hadí olej prodávalo v západním světě, ale hada nevidělo ani na obrázku. Nejznámější prodejce hadího oleje ve Spojených státech, Clark „Chřestýší král“ Stanley, ten svůj vyráběl z oleje, kafru, terpentýnu a kapsaicinu z chilli papriček. A zase nic proti kapsaicinu, protože ten skutečně tlumí bolest. Čeští vědci navíc před pár lety zjistili, že nejlépe funguje na bolest chronickou.
Pouštění žilou, pijavice a baňky
Šarlatán je definován jako někdo, kdo předstírá, že má dovednost, znalost nebo kvalifikaci, kterou ve skutečnosti nemá. Někdy přitom nemusí ani tak úplně tušit, že ji nemá, protože prostě věří, že to, co prodává, pomáhá. Třeba jako středověcí lékaři, kteří jako univerzální všelék na všechno doporučovali pouštění žilou.
Lidské tělo se podle nich totiž skládalo ze čtyř šťáv, a tak když se mu nedařilo, na vině musela být logicky jedna z nich – a tak úplně přitom nezáleželo, co konkrétně vás trápilo. No, a tak se jí prostě trochu upustilo, a to buď přímo řezem do žíly, anebo se využilo starých dobrých pijavic.
Ve Francii 19. století byly pijavice dokonce tak žhavou záležitostí, že se musely dovážet, protože v místních rybnících je do poslední vylovili. Podle historika H. S. Glasscheiba jen mezi roky 1827 a 1836 pařížské nemocnice použily každoročně mezi pěti a šesti miliony pijavic.
Dnes už vám v nemocnicích pijavice naštěstí neaplikují, někdo ale pořád ještě věří jiné starověké praktice – baňkování. Postup se od dob Mezopotámie, kam se prý metoda datuje, příliš nezměnil – v baňce zapálíte kousek vaty nebo papíru a přiložíte ji na kůži. Jak oheň vyhasne, vytvoří se v baňce vakuum, které kůži natáhne dovnitř a vám s největší pravděpodobností zůstane modřina.
Ve středověku se hojně praktikovalo i takzvané krvavé baňkování, kdy se nejprve na kůži udělal řez a teprve potom se baňka přiložila, takže do sebe kromě kůže nasála i tekoucí krev. Tahle metoda byla údajně účinnější. První zmínky o ní se nacházejí ve vyprávění proroka Mohameda, a tudíž se v mnoha částech muslimského světa – a ve Finsku! – provádí pořád.
Dodnes se mimochodem hojně praktikuje i to suché baňkování, jeho úžasně blahodárnými účinky se holedbají masérské salony, celebrity a někdy i profesionální sportovci a je mimochodem i součástí tradiční čínské medicíny. Podle lékařů a vědeckých studií je ale asi tak účinné, jako je Země placatá.
Živočišný magnetismus a klystýrová mánie
Pan Paracelsus (rozuměj lepší než Celsus), jedním z jehož skutečných jmen bylo Bombastus, nejdřív zasadil semínko a pak třel své pacienty magnetem vyváleným v popeli kriminálníků. Když semínko vyklíčilo, pacient byl uzdraven. Na jeho eskapády s magnetismem – který se mimochodem později nejen v medicíně jako důležitý skutečně ukázal – po dvou stoletích navázal Franz Anton Mesmer, který hlásal, že právě tření o magnet je ten jeden pravý všelék, co zvládne všechno od nevolnosti až po revmatismus. A protože tření těla kouskem kovu bylo o poznání příjemnější než pouštění žilou nebo klystýr, což byl tehdy taky jeden z nově vynalezených všeléků, spousta lidí se na jeho magnetickou vlnu naladila.
Magnetizovala se voda, oblečení, postele i zrcadla, načež s Mesmerem přece jen docela pragmatickým Vídeňanům došla trpělivost. Nevadilo, zazářil znovu v Paříži. Éru největší popularity jeho unikátní metody „živočišného magnetismu“, tedy když oblečený do fialového hábitu s magnetickou hůlkou za zvuku dramatické hudby a vůně kadidla přiložil své živočišně zmagnetizované ruce na postiženého a ten se rázem cítil lépe, ukončila komise složená z Benjamina Franklina, Antoina Lavoisiera a Josepha Guillotina, která došla k závěru, že to, co Mesmer prezentuje jako medicínu, je totální hloupost, a samozřejmě také francouzská revoluce.
Ostatní pseudomedicína ale vesele vzkvétala dál. V roce 1830 britský parlament evidoval přes 1300 různých údajně medicínských praktik, což bylo tehdy ze všech zemí světa nejvíc, ale ani Francie nezahálela. Ludvík XIII. prý pro udržení dobrého zdraví a zmírnění některých svých neduhů za šest měsíců zvládl celkem 47 pouštění žilou, 215 uměle vyvolaných zvracení a 312 klystýrů. A Ludvík XIV. si klystýr ze svěcené vody, vína, růžového extraktu nebo tabákového kouře dopřával dokonce třikrát až čtyřikrát denně.
Maminko, ty jen záříš
V roce 1889 Marie Curie-Skłodowská s manželem a kolegou objevila ve smolinci z historicky prvního velkého uranového dolu v českém (tehdy rakouskouherském) Jáchymově podivný svítící prvek, který se stal na druhé straně oceánu hitem v tolika odvětvích, ve kterých neměl co dělat, že člověku oči přecházely. Gram radia, jak objevitelé svítící prvek pojmenovali, tam stál dva tisíce dolarů a jako extrémní rarita byl extrémně poptáván. Aktivně se tak přidával do vody, do másla, do zubní pasty i do make-upu – protože údajně ozdravoval, povzbuzoval a dokázal vyléčit, co vás jen napadlo – a taky se nosil pro parádu. Třeba v hodinkách se svítícími ciferníky.
Ty se ručně malovaly barvou z radiových solí, a aby byly namalovány co nejprecizněji, malířky si konečky štětců tenčily o rty. Jen jedna hodinková společnost z mnoha – US Radium Corporation založená 1917 – takhle zaměstnávala přes 700 mladých žen (které později dostaly přezdívku Radium Girls), které každodenně zasedaly ke stolům a olizovaly radium. Práce to totiž byla příjemná a výnosná – pracovaly v hezkém, světlém a čistém prostředí a za každý ciferník dostávaly osm centů.
Za den zvládla každá z nich namalovat zhruba 300 ciferníků, za což si vydělala 24 dolarů a to byl tehdy docela pěkný výdělek. Jenomže u každého ciferníku musela malířka štěteček narovnat a zúžit ve rtech zhruba patnáctkrát, a to znamená, že za den radiovou barvu olízla celkem 4500krát. Za šest měsíců tak každá ze slečen dostala dávku 4000 mikrogramů radia.
Zdraví vs. zisk
Nutno podotknout, že vědci o nebezpečí radia věděli téměř okamžitě po jeho objevení. „Půl kila radia by nás zahubilo všechny. Naprosto jistě by to zničilo náš zrak a popálilo naši kůži do takové míry, že bychom nemohli přežít,“ varoval britský vědec William Crookes v článku v New York Times už v roce 1903, široká veřejnost ale obecně nebyla o nebezpečích radia informovaná a USA na svém území zrovna objevily ložiska uranu, takže už nemusely být závislé na Jáchymově. A když už to máme, tak na tom přece vyděláme, ne? A tak se radiové rulety hrály vesele dál.
Lékaři poprvé spojili to, že se mladým a jinak zdravým slečnám z New Jersey hrůzostrašným způsobem rozpadají čelisti, s jejich zaměstnáním v továrně na hodinky až v roce 1924. Trvalo ale ještě jedenáct let a nespočet dalších úmrtí, než americká medicínská asociace konečně radium označila za nevhodné pro lidský organismus a zakázala jeho použití za účelem konzumace. Pozor – pouze za účelem konzumace, radioaktivní předměty se prodávaly dál.
Voda dobrá, jen čelist upadla
Titul držitele „největšího množství radia kdy nalezeného v lidském těle“, jak napsal v roce 1932 na svých stránkách magazín Popular Science Monthly, ale nepatří žádné z „radiových děvčat“, nýbrž bohatému pittsburskému prominentovi a amatérskému golfovému šampionovi Ebenu M. Byersovi, který byl tři roky nadšeným konzumentem nápoje jménem Radithor, což byla třikrát destilovaná voda s příměsí radiových solí. Mluvilo se o ní jako o elixíru života, byla to jedna z mála „certifikovaných radioaktivních vod“ a panu Byersovi byla předepsaná jeho lékařem.
Proč? Protože William J. A. Bailey, odpadlík z harvardské univerzity, který lhal o tom, že je lékař, založil společnost vyrábějící údajně vysoce léčivou radioaktivní vodu a za každou její předepsanou dávku dával lékařům provizi. Takže Bailey zbohatl (mimochodem pokračoval s prodejem radioaktivních věcí i poté, co byla konzumace radia zakázána), Byersův doktor si přivydělal a Byers sám zemřel ve stavu, kdy „byly celá jeho horní čelist kromě dvou zubů a celá jeho dolní čelist chirurgicky odstraněny, veškeré kosti v jeho těle se rozpadaly a v lebce se mu dělaly díry“ – tak citoval Wall Street Journal Byersova právníka, který ho navštívil rok předtím, než někdejší sportovec a milovník žen zemřel.
Článek měl titulek: „Radiová voda fungovala dobře. Než mu upadla čelist“. A ne, vážně nedoporučujeme si Ebenovy poslední fotky googlit.
Jeho tělo, pohřbené v olověné rakvi, bylo roku 1965 exhumováno za účelem testování a studie zjistila, že úroveň radiace, co z něj vychází, je pořád velmi nebezpečná. Stále radioaktivní jsou i těla „radiových děvčat“.
Homeopatie: Věř a víra tvá tě ochrání
Nebuďme oškliví jen na Američany – v Japonsku měli uranové karty, které se vložily do balíčku cigaret a měly snížit množství dehtu a nikotinu v nich, v Německu se jedla čokoláda s radiem, ve Francii měli radiové rtěnky a přímo v Jáchymově otevřeli lázně, kde se člověk mohl vykoupat ve vodě s léčivou radiovou solí nebo, seč mu hrdlo ráčilo, inhalovat blahodárný radon.
A i když je od smrtícího radia k vlastně neškodné homeopatii pořádný skok, princip je vlastně úplně stejný jako ty pijavice – lidi mu věří. A věř a víra tvá tě ochrání. Někdy.
Než si naštveme všechny z vás, pro které homeopatie rovná se příroda léčitelka a proč přece nevěřit přírodě, původní podstata této metody zavedené v roce 1796 německým lékařem Samuelem Hahnemannem je trochu jiná. Homeopaté věří, že substance, která způsobuje příznaky nemoci ve zdravém člověku, vyléčí podobné příznaky v nemocném (homos = stejná, pathos = nemoc). Homeopatické „léky“ tak vznikají opakovaným a pečlivým ředěním, než v nich nezbude ani jediná molekula původní látky. Protože bylo ale se směsí vytrvale třepáno, původní látku si pamatuje a účinně léčí.
Neléčí.
Alespoň podle lékařů a vědeckých studií a kdo by věřil těm, co?
Homeopatie je takzvaná pseudověda. Lidé jí ale přesto věří a homeopatika aktivně vyhledávají. Ve Švýcarsku dokonce získala homeopatie nedávno stejný status jako klasická medicína (protože cukr je levnější než paracetamol) a v Česku existuje homeopatická akademie, kde se za tři roky víkendového studia můžete stát profesionálním homeopatem. Zároveň u nás ale byla v roce 2011 odsouzena lékařka, co svou pacientku léčila jen homeopatiky, a ta zemřela.
V září 2011 pak soudce Nejvyššího správního soudu Petr Mikeš na adresu toho, proč homeopatie není a nemůže být zdravotní službou, pronesl: „Je právem občanů jako svobodných jedinců pokusit se řešit své zdravotní obtíže i metodami, které podle aktuálních vědeckých poznatků žádné účinky nemají, pokud nejsou uváděni v omyl o tom, že by se jednalo o zdravotní službu podle zákona o zdravotních službách. Stát jim nemá bránit v hledání jejich štěstí, ačkoli se může domnívat, že se jedná o cestu neefektivní.“
Doba názorová
To, že něco neléčí, neznamená, že to neléčí. Jakkoli nesmyslně ta věta zní. To, že vám homeopatikum reálně nepomůže, neznamená, že nemůžete věřit tomu, že vám pomáhá, a tím pádem se cítit lépe. Lidská mysl je úžasná věc a co si vezmeme do hlavy, to se stane. Tedy skoro všechno. Placebo výborně funguje u bolesti nebo deprese, ale ne už tolik u rakoviny. A to je právě ono – dokud jde o kašel, síla myšlenky a nějaká ta cukrová voda alias homeopatikum vám dokáže hodně ulehčit. Pokud ale jde o něco vážnějšího, už je lepší spoléhat se na skutečnou medicínu a ne na šarlatánství.
V době internetu a sociálních sítí se to, že každý má nějaký názor – třeba že je Země placatá – a každý ho může volně, svobodně a hlasitě šířit, překvapivě stává spíše podhoubím nového šarlatánství, než že by ho to pomáhalo vymýtit. Nad chladnými a strohými fakty totiž zpravidla vítězí emoce – když už jednou nějakou cukrovou pilulku pochválím, protože můj kašel přirozeně odezněl sám od sebe (což kašel nebo rýma obvykle dělávají), zatímco jsem je bral, je těžké vzít to zpátky, a tak hledám alternativní výklad toho, proč fungují a proč je homeopatie legitimní.
Tomu se říká konfirmační zkreslení – tendence upřednostňovat ty informace a interpretace, které podporují můj názor, a naopak podceňovat ty, které jsou opačné.
S čím nesouhlasím, nevidím, neslyším
Homeopatika jsou také obecně levnější než účinné látky ve skutečných lécích (proto Švýcarsko) a nezpůsobují žádné vedlejší účinky – pokud nejste citliví na cukr. A jestli vám placebo stačí, tak beze všeho buďte homeopat. Nezaměňujte ale šarlatánství za vědu. Věda není názor ani projev něčí nejistoty nebo malého sebevědomí, věda je dlouhé, únavné, empirické zjišťování a ujišťování se o tom, že něco skutečně je tak, jak to je, protože to tak objektivně je. To, že nechcete očkovat svoje dítě, protože očkování způsobuje autismus – což prokazatelně vědecky nezpůsobuje – je váš názor.
V Dánsku založili instituci s názvem Vereniging tegen de Kwakzalverij (VtdK) už v roce 1881. Byla to první organizace svého druhu na světě zaměřená na boj proti šarlatánství a své osvětové články o skutečné medicíně a proč nemůžete věřit všemu, co skvěle zní, aktivně publikuje dodnes. A to o naší společnosti – i když už si nečistíme zuby radiem – říká asi vše.
Foto: archiv, wikipedia.org, public domain