Alespoň ne v takové podobě, jakou ji známe dnes. Algebra, alchymie, alkohol i artyčok totiž mají původ v arabských slovech a stejně tak jsou původem indo-arabské číslice, které používáme. Největší přínos islámské kultury směrem k té naší evropské je ale to, že na rozdíl od nás nezapomněli na slavné řecké myslitele, které jsme si my v Evropě mezitím zvládli z hlavy vymlátit kladivem na čarodějnice. A že nám o nich řekli.
Než nás umlátíte za to, že v době Islámského státu, stříleček v ulicích a sekání hlav učitelům mluvíme o muslimech pozitivně, přečtěte si proč. Tenhle článek totiž nemluví o terorismu ani o radikalizaci muslimů (o čemž mimochodem napíšeme příště), ale o tom, jak nám islámská civilizace podala pomocnou ruku, když jsme zapomněli na vlastní kulturní dědictví. A jak jsme jí za to chtěli na čele vypálit kříž.
Oni a my
Dějiny vždycky píší vítězové. A ty naše evropské jsou ve školách většinou vykládány jako série panovníků, letopočtů a bitev. Nejdřív byly Mezopotámie a Egypt, pak Řecko, Řím, Karel IV., Jan Hus atd. atd. Ale jestlipak vás někdy napadlo, proč když ve starověkém Řecku vynalezli Archimedův zákon a Pythagorovu větu, tak se x století potom ještě ve Francii věřilo na čarodějnice? Lidstvo se přece pohybuje dopředu a ne zpátky, ne?
Ne
Po pádu Římské říše si všichni kolem z jejich kultury vzali jen to, co aktuálně potřebovali. A ne všichni byli na stejné civilizační úrovni, takže barbary zajímaly amfory, zbroj a jídlo a jak na ně, ale už je zase tak moc netankovala filozofie, kalokagathia nebo zákony fyziky.
Muslimy na druhé straně všechno tohle zajímalo hodně. Kdysi dávno totiž měli za to, že sběr znalostí a vzdělanosti je důležitý nejen pro jejich životy, ale i pro rozvoj a posílení jejich náboženství, které bude z jiných úhlů pohledu benefitovat, a ne jim sekat hlavy.
Krádeže, překlady a Ježíšovy chyby
Už když se stavěla největší a nejslavnější starověká Alexandrijská knihovna, místní „vědci kopírovali a ukládali do ní všechny vypůjčené, koupené, nebo dokonce i ukradené knihy,“ píše Aileen Das, profesorka na michiganské univerzitě v USA. Logicky sem tak už tehdy směřovaly kroky učenců ze všech koutů Eurasie. A když si pak Arabové v sedmém století Egypt podmanili, měli řeckou filozofii jako na dlani.
Tehdy byli ovšem k řeckému učení skeptičtí a chtěli volit spíš tu sekací metodu, jak s ním naložit, takže si chalífové (nástupci proroka Mohameda a nejvyšší duchovní autority islámu) nemohli ze své pozice dovolit sponzorovat překlady řeckých vědeckých textů. Hlad po znalostech v islámském světě ale rostl a s tím, jak ten bohatl z obchodu, ve kterém byli Arabové velmi dobří, si bohatší mecenáši mohli najednou překlady dovolit zaplatit. Každoročně se tak řeckých textů přeložených do arabštiny objevovalo víc a víc, a to zejména v prvních dvou stoletích Abbásovského chalífátu (750 – 1258).
Nejen proto, že řecké texty měly praktické využití – zejména ty zaměřené na inženýring nebo medicínu – ale i překlady filozofických textů tehdy měly své opodstatnění: Chalífové skrze ně chtěli civilizacím kolem ukázat, že umí v helénské kultuře pokračovat lépe než oni (a taky mimochodem chtěli dokázat, že má křesťanská víra leckde díry). Muslimští intelektuálové pak v řeckých textech viděli i zdroj k lepšímu porozumění vlastního náboženství, což je něco, co se dnes mnohým bude zdát jako velký oxymóron.
Dům moudrosti
Poté, co druhý chalífa z rodu Abbásovců, Al-Mansúr, přesunul své hlavní město z Damašku do Bagdádu, začala právě tam vznikat i veliká knihovna a vědecký ústav, podle mnoha historiků v podstatě něco jako dnešní univerzita, kterému se říkalo Dům moudrosti (Bajt al-Hikma).
V Domě moudrosti našla domov celá řada spisů, svitků, knih a jiných pramenů z cizích jazyků, které se pečlivě a poctivě překládaly do arabštiny, aby z nich mohli místní učenci čerpat. Nebyly to prameny jen řecké a římské, ale také egyptské, perské, čínské a indické a z arabštiny se častokrát zase překládaly dál do hebrejštiny, latiny, perštiny a turečtiny alias povídejme si o toleranci islámu a jeho obrovském multikulturním vlivu ve 13. století (na Blízkém východě se 8. – 14. století obecně označuje za Islámský zlatý věk).
Exotická moudrost
Aritmetika používající arabské číslice se datuje do devátého století a podepsán je pod ní (a pod číslem 0) Peršan Al-Chorezmí. Do Evropy ji na začátku 13. století přinesl matematik a nadšený student arabských textů Leonardo Pisánský. Al-Chorezmího algebru pro změnu přeložil Angličan Robert z Chesteru a jeho trigonometrii zase někdo jiný.
Knihy medicíny od Avicenny (Ibn Síny) a jeho arabských kolegů v podstatě nastartovaly evropskou medicínu, která se v tu dobu obecně spoléhala hlavně na pijavice a baňky a rozdíl mezi spalničkami a pravými neštovicemi, který definoval už v devátém století Abú Bakr Mohammed ibn Zakaríja ar-Rází, by je ani nenapadl.
Muslimové chodili do kosmetických salonů, používali deodoranty a pili ze sklenic v době, kdy anglické knihy pořád ještě upomínaly pážata, aby se při jídle nešťourala v nose, neplivala na stůl a neházela nesnězené jídlo na podlahu
Z Alhazenovy (Ibn al-Haytham) teorie optiky těžil Isaac Newton i René Descartes a obecně byla považována za největší objev a posun v oboru až do doby Keplera. Camera obscura, astronomie, magnetismus, medicína – o tom všem se evropští učenci dozvěděli z arabských zdrojů, hojně domů přivezených z Křížových výprav.
Kdo neskáče s Ježíšem
To, že šlo o návaznost na něco, co před pár stoletími začalo u nich, Evropany ani nenapadlo. Místo toho si to raději chtěli podmanit, protože Bůh je jen jeden, a kdo neskáče s Ježíšem, není křesťan (a diametrálně stejně bychom mohli povídat o Alláhovi).
O Křížových výpravách jako takových napíšeme jindy, teď se místo nich ale pojďme zmínit o jednom pánovi jménem Gerard z Cremony.
Zvědavý Gerard
O Marcu Polovi je i Netflix seriál, o Gerardu z Cremony ani houby a přitom z arabštiny přeložil do latiny celkem 87 zdaleka ne bezvýznamných knih a velmi výrazně se tím zasadil o rozvoj renesance v Evropě – protože co jiného renesance byla, než znovuobjevení toho, na co jsme zapomněli, skrze orientální texty.
Gerard byl nespokojený s úrovní domácích italských učenců a jejich filozofiemi, a proto odjel za moudrostí do dnes španělského Toleda, provinčního hlavního města Córdobského chalífátu, které bylo v roce 1085 bez krveprolití znovudobyto křesťany pod vedením Alfonse VI. Kastilského, který ponechal všem poddaným bez rozdílu náboženství stejná práva a výsady a trefně se proto prohlásil za „Krále dvojí víry“.
Alfons pokračoval v rozvoji Toleda jako centra vědění a Gerard se tam úplně původně odebral za slavným starořeckým Almagestem od Klaudia Ptolemaia, který byl považován za autoritu v astronomii a geocentrismu až do doby, než se v 17. století zjistilo, že Země bohužel centrem vesmíru tak úplně není, no.
V muslimské Cordobě žilo víc než půl milionu obyvatel, měli pouliční osvětlení a tekoucí vodu. Ve stejné době žilo ve svých dřevěných domečcích v Londýně 10 tisíc lidí a jako kanalizaci využívali Temži
Gerard se, aby správně porozuměl Almagestu, naučil arabsky, a co si v knize přečetl, ho tak ohromilo, že neváhal do latiny přeložit i těch 86 dalších. Kvůli němu se tak evropští vzdělanci dozvěděli o Archimédovi a Eukleidovi a o fyzice a jiných učeních Aristotela. A také o výše zmíněné Al-Chorezmího algebře, Ar-Rázího medicíně a o přelomovém dílu vůbec nejuznávanějšího středověkého chirurga přezdívaného „Otec chirurgie“ jménem Abū al-Qāsim Khalaf ibn al-‚Abbās al-Zahrāwī al-Ansari.
Ten vůbec poprvé popsal dědičnost hemofílie, mimoděložní těhotenství a jeho Sbírka, která zahrnovala popisy a schémata více než 200 různých chirurgických nástrojů, z nichž mnohé sám vyvinul, položila základ moderního evropského lékařství a tiskla se a prodávala až do 18. století.
Štafeta předaná Západu
Nic netrvá věčně. A to ani islámský zlatý věk vědy, umění a všeobecné inteligence, který se roku 1258 zřítil pod nájezdy Mongolů v čele s Čingischánovým vnukem Hülegü. Bagdád byl zničen a Dům moudrosti do základů vypálen.
Mongolové knihy z bagdádských knihoven naházeli do řeky Tigris, která se od všeho toho inkoustu zbarvila dočerna
Semínko vzdělanosti zasazené ve starověkém Řecku a vzorně opečovávané v islámské kultuře si ale mezitím našlo cestu domů a rostlo a klíčilo a položilo základy evropské renesanci, osvícenství a všem novým metodám, vynálezům a filozofiím objeveným v následujících letech, dekádách a stoletích.
A vděčíme za to pouze muslimům, jejich tehdejší hladové lásce k moudrosti a jejich velkému obdivu k starověkým filozofiím, poznatkům a osobnostem, na které Evropa v té době už dávno zapomněla.
Třeba jako na jistého pana Sokrata.
Foto: unsplash.com, public domain