Každý rok se podle Světové zdravotnické organizace (WHO) mezi 11 a 20 miliony lidí po celém světě nakazí břišním tyfem. A zhruba 150 tisíc z nich na tuto nemoc také zemře. A to je dnes, v roce 2021. Vůbec poprvé byla ovšem tato nemoc identifikována už v první polovině 19. století francouzským lékařem Pierrem Bretonneauem. A zhruba sto let poté žila jistá Mary Mallon, první ve Spojených státech identifikovaný bezpříznakový přenašeč tyfu, kterého moc nezajímalo, jestli někoho zabije nebo ne. Protože proč taky, že? Když věřím, že nákazu nepřenáším, tak to je přece vždycky pravda, ne?
Mary pocházela z Irska, v patnácti emigrovala do USA a za čas se stala kuchařkou prominentních newyorských rodin. Kamkoliv ovšem přišla pracovat, tam se záhy rozmohl tyfus. A tak sbalila kufry a nechala se zaměstnat jinde. A tam zase vypukl tyfus. A tak sbalila kufry… Takhle jen mezi 1900 a 1907 vystřídala osm rodin, z nichž sedm se téměř kompletně nakazilo tyfem.
„Proč?“ říkáte si? Bakterie tyfu přece při varu zanikají, takže jakékoliv vařené jídlo, které Mary servírovala, bylo relativně bezpečné. Jasně. Jenomže její specialitkou byla broskvová zmrzlina, na které si hodně zakládala, a která se logicky co? Nevařila.
Něco na té Mary je…
V létě 1906 byla Mary zaměstnaná v Oyster Bay na Long Islandu rodinou vlivného bankéře Charlese Henryho Warrena, kde se tyfem nakazilo celkem 11 lidí z rodiny a služebnictva, a Charlesova jediná dcera dokonce nemoci podlehla. A protože byl tyfus typický pro přeplněné chudinské čtvrti s nechutnými hygienickými podmínkami, ale v žádném případě ne pro bohaté a slavné, zejména v čerstvě pronajatých letních sídlech, byl Warren dosti podezřívavý. Najal si proto několik nezávislých expertů na to, aby zjistili, co nákazu způsobilo.
Testovali vodu v potrubí, testovali kohoutky, testovali toalety i všude možně jinde a výsledky byly vždy negativní. Alespoň než jeden z expertů – George Soper – nákazu nakonec vystopoval až k Mary Mallon, která samozřejmě aktivně, agresivně a dotčeně popírala, že by zdrojem nákazy měla být zrovna ona. Když ji vůbec poprvé konfrontoval, údajně ho vyhnala s vidlí na maso v ruce.
Nevědomost vs. záměrnost
A tohle jí ještě můžeme odpustit, protože o tom opravdu nevěděla. Jenomže když jí Soper konfrontoval se svou teorií znovu a znovu a pokaždé ji poprosil o vzorek moči a stolice, aby to mohl potvrdit, Mallonová vždy odmítla. A odmítala tak dlouho, než ji v roce 1907 zadržela policie, spoutala ji – na to bylo mimochodem potřeba pět policistů a jedna bakterioložka, která na ní musela sedět, než se Mary podvolila – a nepustila ji čtyři dny na toaletu, než vzorek stolice, byť nechtěně, poskytla. Ideální? Rozhodně ne. Potřebné? Bohužel.
Z výsledku bylo totiž naprosto jasně patrné, že je to právě ona, kdo nemoc šíří, ačkoliv sama žádné příznaky nemá. Vzorky její stolice obsahovaly obrovské množství bakterií tyfu, Mallonová se tak stala vůbec prvním prokázaným bezpříznakovým přenašečem. A protože tehdy ještě neexistoval žádný veřejně dostupný lék, byla prostě a jednoduše zavřena do izolace na jednom z ostrovů na East River.
Pomohl i mediální magnát
Proti své izolaci a vůbec proti svému obvinění se Mary hodně bránila. Ačkoliv aktivně odmítala poskytnout vzorek stolice, mohlo by se zdát, že něco tušila, opakovaně nicméně tvrdila, že tomu, že by byla přenašečem tyfu, absolutně nevěřila. A nebyla ochotná tomu uvěřit ani navzdory důkazům.
Příběhu mladé asymptomatické přenašečky se chopil mediální magnát proslulý svými fantastickými bulvárními zprávami – William Randolph Hearst – který se Mary odvděčil dvěma protichůdnými způsoby. Jednak si díky němu a publicitě, kterou jí propůjčil, byla Mary schopná zaplatit advokáty na to, aby se mohla legálně bránit proti nařčení a izolaci, ale také získala přezdívku, kterou do konce života bytostně nesnášela – „Tyfoidová Mary“.
Díky dobrým právníkům si Mary nakonec vydobyla propuštění. Odmítla nicméně změnit své návyky, jakkoliv nechutně pro nás dnes znějí (např. mýt si po návštěvě toalety vždy ruce), odmítla odoperování žlučníku, kde její tyfové bakterie žily – fair point: tahle operace byla tehdy opravdu nebezpečná a lidi na to běžně umírali – ale odmítla např. i dál nepracovat jako kuchařka. A to už je jenom na ní.
Peníze vs. životy druhých
Kuchařky byly tehdy pomyslnými královnami domácností svých zaměstnavatelů. Vedly celou kuchyň, dohlížely na nákupy i na ostatní personál a logicky taky vydělávaly o dost víc než pradleny, což byla profese, kterou se Mary vydala dál praktikovat, když se nad ní komisař státu New York slitoval a z izolace ji propustil pod podmínkou, že slíbí a podepíše přísežné prohlášení, že nebude kuchařkou. A ona podepsala a slíbila a pak si změnila jméno a jala se dál sloužit jako kuchařka.
Jasně, nikomu se nechce vydělávat o půlku méně, než na co jsme zvyklí, ale vědět, že jste přenašečem a absolutně nijak se tomu nepodřídit, není nic jiného než absolutní sobeckost. To, že vy nevěříte, že nemoc přenášíte, totiž neznamená, že tomu tak není.
Protože prominentní rodiny o ní v této době už věděly a dávaly si sakra pozor na to, koho najmou, obrátila se Mary na restaurace, hotely a lázně. Je přece daleko lepší vařit pro desítky a stovky místo jednotek, když víte, že jste přenašečem tyfu, co?
Kvůli změněnému jménu ji George Soper dlouho nemohl najít, ačkoliv opět monitoroval nové a nové tyfové nákazy, které se – surprise, surprise – začaly po jejím propuštění opět vyskytovat.
Já nic, já muzikant
V roce 1915 Mary začala pracovat jako kuchařka ve Sloane Hospital for Women, což byla gynekologická a porodnická sekce Newyorské presbyteriánské nemocnice, kde 25 lidí nakazila, z nichž dva nakonec také zemřeli.
Když Soper vyšetřoval možný původ nákazy, mimo jiné podle rukopisu poznal, že jednou ze zaměstnankyň nemocnice je právě Mary Mallon. Policie ji vystopovala, zadržela a soud jí nařídil karanténu na jejím oblíbeném ostrově, která byla tentokrát bezpodmínečná a ve finále trvala 23 let, kdy Mary v místní laboratoři myla chemické sklo a odpovídala na otázky novinářů, kteří přicházeli s „tyfoidovou Mary“ dělat rozhovory.
Břišní tyfus
| Nemoc způsobuje bakterie salmonella typhi a přenáší se stravou a vodou kontaminovanou stolicí nakaženého (protože mít si po potřebě ruce tehdy nebylo – a v některých lokalitách ani dnes není – úplně běžné). Nejčastějšími projevy jsou vysoké horečky, zimnice, slabost, průjmy, a pokud se neléčí, také např. krvácení do střev či jejich protržení, delirium a smrt. Že jde proti tyfu očkovat, se vědělo v době, kdy Mary nakazila nejvíc lidí, v podstatě jen v armádě. Vůbec první vakcína byla totiž sice vyvinuta britským bakteriologem Almrothem Edwardem Wrightem už v roce 1896, aplikována byla ale téměř výlučně britským jednotkám v Druhé búrské válce v Jižní Africe, protože tehdy kvůli nehygienickým podmínkám na břišní tyfus běžně umíralo víc vojáků, než kolik zemřelo v boji s nepřítelem. Že lze tyfus léčit antibiotiky, se zjistilo až zhruba deset let poté, co Mary Mallon zemřela. |
Do poslední chvíle nevinná
V roce 1932 Mary v návaznosti na mrtvici ochrnula a byla upoutána na lůžko, v roce 1938 ve věku 69 let pak zemřela na zápal plic. Nikdy nevěřila, že by byla příčinou tyfu všude kolem ní, dokonce si nechala na vlastní pěst dělat několik „nezávislých“ odběrů a testů, které údajně nikdy tyfus v jejím těle neprokázaly (navzdory těm oficiálním, které to vždy a znovu potvrdily) a umírala jako – z jejího pohledu – absolutně nevinná oběť, které systém zničil život.
Lékaři provedli po jejím úmrtí pitvu a v jejím žlučníku objevili zásadní množství stále živých tyfových bakterií.
Svojí neznalostí a následně neochotou přiznat, že je bezpříznakovým přenašečem (pravděpodobně po své matce, která se tyfem nakazila v těhotenství), tak Mallonová nevědomě a později i naprosto vědomě nakazila prokazatelně celkem 53 lidí (a pravděpodobně více), z nichž tři (oficiálně potvrzení – obětí ovšem mohlo být více, bez léčby totiž na tyfus umírá zhruba 10 % nakažených) nakonec také zemřeli. Dva z nich, mimochodem, až poté, co ona už dávno věděla, že je přenašečem, ale rozhodla se tomu nevěřit.
Foto: public domain