Je polovina 19. století. Jedenáct ze dvanácti rodiček krátce po porodu umírá a přitom je mohlo zachránit jen lékařovo umytí rukou v chlorované vodě. Přesně tohle se mezi své kolegy porodníky snažil zavést Ignác Filip Semmelweis. Jednoduché řešení, říkáte si. Místo toho se ale Ignác dočkal jen výsměchu, pohrdání a vyhazovů. Zemřel nepochopený a v blázinci. A hádejte na co – na sepsi.
Nedůvěra ve fakta a jejich odmítání se v historii opakuje v podstatě s jakýmkoli zveřejněným vědeckým závěrem. Platilo a platí to pro evoluci, globální oteplování, tvar Země i očkování. A ani s Ignácem to nebylo jinak, ačkoliv dnes už mytí rukou a dezinfikování všeho, co se točí kolem lékařských zákroků, považujeme za naprosto samozřejmé.
Maďar v Rakousko-Uhersku
Semmelweis se narodil roku 1818 v dnešní Budapešti. Nejdřív zkoušel práva, pak se ale rozhodl pro medicínu se specializací na porodnictví. Místo dostal na klinice ve Vídni, což už je samo o sobě prvním kamenem úrazu, protože v Rakousku-Uhersku panoval vzhledem k ostatním menšinám (ahoj, Češi!) poměrně obvyklý rasismus. Šestadvacetiletý Maďar zkoušející se uchytit v prestižní metropoli plné lidí, kteří na něj shlížejí shora, to tehdy prostě nechceš. Tenhle zastánce důkladné hygieny ale měl pro své povolání vášeň a rozhodl se pro boj za pokrok a hlavně za snížení počtu umírajících rodiček svoje ego překročit, zatnout zuby a vydržet.
Čerstvé matky tehdy po celé Evropě hojně umíraly na takzvanou horečku omladnic. To vypadalo v podstatě tak, že porodily dítě, jejich poranění způsobená průchodem oněch cca tří až čtyř kil živé váhy dost úzkým prostorem začala hnisat, ony záhy dostaly horečku a pak sbohem a šáteček.
Jejich infekce měly z dnešního hlediska naprosto logický – bakteriální – původ. Tuhle myšlenku ale lidé začali ve velkém brát v potaz, teprve když vnější mikroorganismy označil za původce infekčních nemocí černě na bílém jistý pan Louis Pasteur (který se mimochodem k bakteriím dostal přes alkohol), dlouho po Ignácově smrti.
Lidé prostě potřebují mít na pravdu lejstro, ať už je jakékoli, faktické výsledky zkrátka nestačí. Ale to předbíháme.
Radši rodit na ulici
Zpátky k čerstvým matkám. Semmelweis si ve své praxi nejprve všiml matematiky – porodnické oddělení, ve kterém sám pracoval, zaznamenávalo zhruba třicetiprocentní úmrtnost, tedy daleko více než jiná oddělení, na kterých působil. Ženy často žadonily, že nechtějí rodit v jeho nemocnici, že chtějí jinam, domů (tam ostatně rodila většina z nich, protože do nemocnic mířily hlavně chudé dámy nebo případy s komplikacemi), anebo že klidně porodí i na ulici. Dnes bychom to asi neřekli, ale tehdy i to mohlo být nakonec bezpečnější než porodnice.
Jeho kolegové lékaři horečku a následnou smrt čerstvých matek svalovali na přeplněná oddělení, špatnou ventilaci, laktaci, kosmicko-telurické vlivy a jiné hlouposti. Semmelweis si ale dal jedna a jedna dohromady a skutečně na to kápnul.
Sepse vs. asepse
Sepsí se rozumí reakce organismu na přítomnost infekce v těle. Za pomoci lékařů se dnes dá sepse přežít, těžká sepse a septický šok, kdy selhávají orgány, vás ale zabijí stejně. Naproti tomu asepse znamená nepřítomnost choroboplodných zárodků, tedy přísnou dezinfekci a sterilizaci prostředí tak, aby je nekontaminoval žádný mikroorganismus.
Prostě si myjte ruce
Stejně jako ostatní lékaři a medici i Semmelweis sám studoval zemřelé pacienty a pitvami postupně zjišťoval, že horečka je u žen jen důsledkem. Příčinou byla těžká sepse, která začínala zanícenými porodními cestami a končila i v ostatních orgánech. Když se jeho dobrý přítel (rozený Čech, mimochodem) Jakob Kolletschka při pitvě zranil o skalpel a zanedlouho na to zemřel, uvědomil si Ignác, že na druhé porodní klinice, která má lepší přeživší statistiky, se žádné pitvy neprovádějí. A dovtípil se, že množství úmrtí jeho rodiček dost dobře nemusí mít souvislost s polohami při porodu (což pro jistotu opakovaně ověřil) ani s náboženskými praktikami nebo klimatem, ale že tkví právě v pitvách. Kolletschkův posmrtný stav se totiž nápadně podobal těm, které vykazovaly i zemřelé ženy.
Došlo mu, že mezi pitvami a porody je tedy velmi pravděpodobně třeba dostat ony páchnoucí posmrtné látky z lékařových rukou a že obyčejná voda k tomu očividně nestačí. Začal si proto sám ruce oplachovat v roztoku chlornanu vápenatého a to samé nakázal i svým studentům.
Heuréka!
Téměř ihned po zavedení tohoto opatření přestala být novorozeňata na jeho oddělení polovičními sirotky, jen co se párkrát nadechla.
Tak a teď by mělo přijít ocenění, povýšení, prémie (a konec článku), že? Bohužel.
Ignácův relativní úspěch netrval dlouho. Lékaři si na něj opět začali ukazovat prstem a za jeho pošetilé nápady s mytím rukou se mu vysmívali. Počet úmrtí na jeho oddělení totiž po nějaké době zase narostl. V tomhle momentu by to asi kdekdo z nás vzdal a nechal své arogantní kolegy a bohužel i jejich pacientky napospas osudu. Řešení ale nebylo daleko a vytrvalý Semmelweis ho nakonec nalezl – rodičky se nakazily od pacientky se zánětem dělohy, se kterou se vystřídaly na stejném sále.
Verdikt tedy byl: Stačí si mýt ruce nejen mezi pitvami a porody, ale taky mezi jednotlivými úkony (duh!). A všechno bude v pořádku.
Jenomže…
Podobná situace se přihodila ještě jednou, a tak náš bojovník za nemocniční hygienu nechal zřídit extra sál pro ženy, které mají hnisající rány, aby neinfikovaly ženy zdravé. A tradá, problém vyřešen. Od té doby všechny matky ve vídeňské nemocnici rodily s vidinou toho, že se dožijí třeba i potomkovy puberty, nebo dokonce vnoučat, a ne že zemřou tam, kde porodí. I ty nejbohatší dámy, pro které byla do té doby norma rodit doma, chtěly rodit u Ignáce.
A výsledek pro něj? Výpověď.
Ono to totiž zase nebylo jen tak, protože pan Semmelweis taky nebyl úplný svatoušek. Řekněme, že byl svéráz, pokud to chceme říct hezky. A taky tak trochu panovačný ješita, pokud to chceme povědět víc realisticky. Možná si tak se svými rakouskými kolegy, co se týče mezilidského kontaktu, neměl moc co vyčítat. Své výsledky navíc nikdy nepřeklopil do vědecké hatmatilky na papír, jasně za něj mluvila „jenom“ ona poporodní realita, na kterou tehdy nikdo jiný než matky samotné nebral ohledy. Ale to, že jsi nesnesitelný, zase neznamená, že jsi na to nekápnul.
Mezi svými cizí
Semmelweis měl svého života mezi vídeňskými pršáčky plné zuby, jal se proto pro změnu přesvědčit kolegy ve své rodné zemi. V pešťské nemocnici zaznamenal nebývalý úspěch. Během pěti let mu „pod rukama“ zemřelo jen tolik pacientek, kolik byste sotva spočítali na prstech, a o svých objevech začal dokonce přednášet i na tamní univerzitě.
Tady už se to musí zlomit, ne? Znovu bohužel.
Lidé jakožto živočišný druh jsou veskrze konzervativní a měnit zajeté návyky, natož přidávat do svého života nějaké povinnosti, bez kterých se dosud obešli, je zrovna dvakrát neláká.
Jestli jste z toho frustrovaní, představte si, jak na tom musel být sám Ignác. Odmítání jeho prokazatelných výsledků den za dnem a rok za rokem se nesmazatelně podepsalo na jeho psychickém zdraví. Upadl do deprese, začal chřadnout na duchu i na těle a stal se protivnějším než kdy dřív, což projektoval mimo jiné i do jedovatých dopisů svým odmítačům. Okolí, včetně jeho manželky, už se na něj nedívalo jinak než jako na blázna a tak s ním také zacházelo.
Výsledkem byl jeho převoz do blázince, ve kterém sice nepobyl dlouho, ale také se z něj už nikdy nedostal. Jen po dvou týdnech pobytu, v roce 1865, totiž zemřel. Některé zdroje uvádějí, že se stal terčem hrubého zacházení a po jednom z oněch agresivních incidentů zemřel na septický šok. Jiné prameny hovoří o zaníceném prstu, který si poranil, ještě když operoval v pešťské nemocnici. Infekce se mu měla v léčebně rozšířit do celého těla a měl jí podlehnout. Ať už to bylo tak nebo tak, šlo o sepsi, tedy přesně o to, s čím celý život zápasil.
Semmelweisův reflex
Z dnešního pohledu se to může zdát úsměvné, že se lidé tehdy vlastně bránili čistotě. Semmelweisův odkaz je ale obrovský – položil základy hygieny dnes platné nejen pro nemocnice, ale i pro náš každodenní život. Jmenuje se po něm nejen několik nemocnic, globálně nejlépe hodnocená maďarská lékařská univerzita i prestižní lékařské ocenění.
A existuje dokonce i tzv. Semmmelweisův reflex – metafora pro chování, kdy lidé odmítají přijmout nové poznatky kvůli svým zakořeněným normám.
Covid, much?
Foto: unsplash.com, public domain