Třídíte odpad? Všechno spořádaně dělíte mezi papír, sklo a plasty a těšíte se, jak je díky vám Země zelenější? To je super! Škoda jen, že se toho pořádná hromada stejně naloží do přepravního kontejneru a odveze do Číny na spálení. Respektive se to takhle zvesela odváželo až do roku 2017, než Čína řekla dost a země vyspělého světa zůstaly s otevřenou pusou zírat. Za to, že ryby v oceánu pojídají baterie a želvy se zachytávají v mikrotenových sáčcích, totiž my spotřebitelé hlavní vinu fakt neneseme.
Recyklace se nevyplatí. A to hlavně u plastů. Vědci ze Syracuské univerzity, kterých se tehdejší hlavy amerického plastikářského průmyslu zeptaly, to věděli už v sedmdesátých letech, kdy prohlásili, že: „Ekonomicky relevantní řešení, jak se použitých výrobků zbavit, neexistuje.“
Recyklovat plast je totiž náročné, drahé a dá se to udělat jen jednou, maximálně dvakrát, než plast ztratí svou kvalitu. Naopak vyrobit nový plast je jednoduché a až směšně levné. A navíc vám v tom nebude moc lidí konkurovat, protože se plast vyrábí z ropy a k té nemá jen tak někdo přístup. Továrnu na recyklaci plastů si už ale může založit leckdo. Teoreticky.
Recyklace prodává plast
„Chtěli prodávat surovinu, a tak je nezajímalo doopravdy investovat do její recyklace. Nikdo, kdo prodává surovinu, nechce, aby se objevilo něco, co ji nahradí. Produkovat víc suroviny, to je jejich byznys,“ řekl NPR o svých někdejších kolezích z byznysu Larry Thomas, dřívější prezident amerického (což v podstatě znamená globálního) Spolku plastikářského průmyslu, který prý v důchodu na Floridě našel svědomí.
Každou minutu je na světě použit jeden milion jednorázových plastových sáčků. Recykluje se z nich ročně jen jedno procento
Za několik posledních dekád se tak v USA reálně zrecyklovalo jen zhruba deset procent plastů. Spojené státy jsou přitom největším producentem odpadu na světě – každý jeden jejich obyvatel ho podle odhadů globálních waste indexů ročně vyprodukuje skoro tunu.
A skoro všechny tyhle tuny se až do roku 2017 nakládaly na lodě a odvážely do Číny, která každoročně importovala až 56 % celosvětově produkovaného odpadu. A ne že by ho zrovna dvakrát recyklovala – povětšinou ho navezla na skládky a nechala být, případně ho prostě spálila nebo vyhodila do oceánu. Protože recyklace se zrovna dvakrát nevyplatí ani v zemích, které mají výrazně nižší náklady na pracovní sílu. Posílat náš odpad právě tam má ale bezchybnou logiku.
Odpadkový kolonialismus
Alespoň tak to charakterizoval Lawrence Summers, někdejší prezident Harvardské univerzity a hlavní ekonom Světové banky, bývalý Treasury Secretary pod Billem Clintonem a ředitel Národní ekonomické rady pod Barackem Obamou, když podepsal memorandum, ve kterém s kolegou diskutují, že „ekonomická logika, která stojí za skládkováním toxického odpadu v zemích s nejnižší mzdou, je bezchybná“, protože si vždycky myslel, že „řídce osídlené země v Africe jsou značně neznečištěné“, a tak by se jim s tím mělo trochu pomoct.
Summers to samozřejmě dementoval s tím, že to prý byl vtip, anebo že to vlastně vůbec neřekl, Spojené státy jsou nicméně spolu s Haiti jedinými zeměmi, které sice přijaly, leč neratifikovaly Basilejskou úmluvu – ta omezuje pohyb toxického odpadu mezi vyspělými a méně vyspělými zeměmi, tedy takzvaný odpadkový nebo toxický kolonialismus vesele bující už od osmdesátých let.
Zhruba tehdy totiž vyspělé země (řekněme „globální sever“) začaly řešit regulaci zpracování odpadu a zdravotní rizika s ním spojená. Nařízení, která v té souvislosti vešla v platnost, byla ovšem pro mnoho firem příliš drahá. Daleko levnějším se místo toho ukázalo odpad poslat kamsi do třetího světa (řekněme „globální jih“), kde se nekvalifikovaní, správně nevybavení a řádně nechránění lidé začali západním toxickým odpadem brodit a hledat, jestli se něco z něj přece jen nedá recyklovat.
A to všechno samozřejmě zaštítěno tím „summersovským“ argumentem, že tak třetím zemím pomáháme, protože jim poskytujeme práci, a tím pádem je ekonomicky stimulujeme (alias dopouštíme se epesního environmentálního rasismu, ale pššt!)
Charitativní dary
Washingtonský libertariánský think-tank Cato Institute se Summerse – ať už to řekl, nebo neřekl – krásně zastal: „Existuje jen velmi málo důkazů o tom, že by toxický odpad, který je často karcinogenní, zvyšoval úmrtnost v rozvojových zemích podobným podílem jako některé místní akutnější nemoci, třeba podvýživa, malárie nebo cholera. Z toho lze usuzovat, že lidé z rozvojových zemí by racionálně přijali zvýšené vystavování nebezpečným látkám výměnou za příležitost zvýšit svou produktivitu, s ní svůj příjem, a tudíž i průměrnou délku života.“
Jedním z těch „velmi mála důkazů“, které zmiňují, může být například toto: Někdejší rýžová vesnička Guiyu na jihovýchodě Číny, která získala v roce 2013 titul největší skládky elektronického odpadu na světě, se může „pochlubit“ tím, že až 80 procent místních dětí trpí otravou olovem, mají tu více než nadprůměrný počet potratů, otrávenou říční vodu, kvůli které se sem pitná voda musí dovážet, a neustálé mraky černého kouře a prachu.
Pracovníci místní skládky totiž nejsou vybaveni ani školeni na to, aby mohli bezpečně demontovat elektroniku, cenné kovy z ní tak dostávají fyzickým rozbíjením, pálením a rozpouštěním v kyselině. Přítomnost olova v místní řece je proto dvakrát vyšší, než co se v Evropě považuje za ještě bezpečné.
V Evropě, která má sice oproti USA proti nezřízenému vyvážení odpadů mimo své území mnohem víc regulací a zákonů. Přesto se ale do onoho osudného roku 2017 do Číny každoročně odesílalo až 95 % veškerého irského plastického odpadu apod. Některé instituce navíc regulace obcházely například tím, že svůj odpad do třetího světa vyvážely pod doložkou „charitativní dar“ – protože kdo z nás by nechtěl dostat charitativní dar v podobě otravy olovem, že.
Brčkogate a papírové „uchošťoury“
Když zůstaneme u Evropy – všimli jste si, že zatímco se o recyklaci a zeleném životě už poměrně dlouho mluví, reálné zakazování plastových brček a tyčinek do uší se objevilo až nedávno? No přece protože Čína. Čím víc posílí ekonomika státu, tím víc si lidé mohou dovolit, tím víc si kupují a tím víc odpadu produkují. Čína tak dospěla do úrovně, kdy produkuje tolik vlastního odpadu, se kterým musí nakládat, že už se jí odpad navíc nehodí. A „vyspělým“ zemím – mezi největší producenty odpadu na světě patří kromě USA i Velká Británie a Německo – se začaly hromadit kontejnery odpadu, který nikdo nechce. A recyklace se co? Nevyplatí.
Tak co s tím?
| Krok č. 1: Zakážeme brčka. Je jich hodně a už je nemáme kam posílat. |
| Krok č. 2: Svedeme to na spotřebitele. Měli prostě víc recyklovat. |
| Krok č. 3: Pokud možno elegantně zamlčíme to, že jsme kontejnery s jejich pečlivě vytříděnými plasty posílali do Číny, protože byznys je byznys, a úplně jsme se nestarali o to, co se s nimi dál děje. Pojďme na to ještě pro jistotu zaplatit nějakou tu marketingovou kampaň. Ať všichni vědí, jak jsme zelení… |
Dobře, tohle je možná übersarkasmus, na druhou stranu ale velké investice do propagace v podstatě neexistující reálné recyklace nejsou vůbec nic nového. „Dokud se veřejnost domnívá, že recyklace funguje, o faktický stav životního prostředí se nezajímá,“ vysvětlil Larry Thomas, proč jeho odvětví posledních třicet let investuje padesát milionů dolarů ročně do různých marketingových kampaní propagujících výhody recyklovatelných plastů (které nikdo nerecykluje). „Prodávání recyklace totiž prodává plast.“
I lodě se musejí rozebrat
A velkým odpadním problémem nejsou jen plasty. Průměrná doba provozu kontejnerové dopravní lodi je šestadvacet let. Nejvíc se jich vyrábí v Číně, Řecku a Německu a 92 % z nich je demolováno v Asii. Největší pohřebiště těchhle lodí je aktuálně v Alangu v Indii, ještě donedávna ale prvenství držel Chittagong v Bangladéši, který jsme na vlastní oči viděli skoro všichni – natáčelo se tam totiž pár scén do filmu The Avengers: Age of Ultron.
Až do roku 2014 tam prý kvůli špatným podmínkám a nedostatečnému vybavení umíral průměrně jeden pracovník týdně, než některé z těch největších námořních přepravních společností (z nichž čtyři z první pětice jsou evropské) konečně řekly, že už tam své staré lodě posílat nebudou, i když jsou jinde náklady na jejich demontáž větší.
Jedna loď = šestadvacet let provozu, to nezní tak zle. Ale co jeden kus elektroniky a záruka na dva roky, po jejímž uplynutí se přístroj zpravidla rozbije? Téhle praktice se říká plánované zastarávání a je založena naprosto a jedině na tom, že o peníze jde až na prvním místě – proto ji taky někteří označují za konspirační teorii.
Dva roky a dost
Za vůbec první doložený případ této praktiky se považuje žárovka. Když se žárovky objevily, musely se nejprve vybudovat celé elektrické systémy, aby se světlo vůbec dostalo do domovů jejich prvních, zpravidla bohatých uživatelů, a to už samo o sobě stálo dost, dokupovat si ještě dodatečné opravy by proto spotřebitele od koupě spíš odradilo. A tak společnosti vyráběly žárovky, co vydrží co možná nejdéle – aktuálně nejdéle rozsvícená (párkrát ji už zhasli, ale jinak pořád drží) žárovka je v provozu v Livermore v Californii od roku 1901, takže už jí pomalu táhne na 120 let (a můžete se i on-line podívat na to, jak se jí svítí).
Trh se ale změnil. Žárovky se staly masovou záležitostí, kterou si náhle mohl dovolit kdekdo, a výrobci tak začali přemýšlet, jak náklady na jejich opravy přenést na zákazníka. Takzvaný Phoebův kartel založený v roce 1925 v Ženevě a sdružující největší výrobce žárovek na světě – německý Osram, britský Associated Electrical Industries a americký General Electric – se proto rozhodl, že žárovky budou nově spotřebním zboží, a každá z nich bude svítit maximálně tisíc hodin. A bylo.
Podobný princip platí například u většiny moderních náplní do tiskárny, které se nemůžou prostě jen znovu napustit inkoustem, ale musí se pořídit kompletně nové. Podle společnosti Cartridge World skončí jen v Severní Americe na skládkách každý rok 350 milionů takových náplní. A do třetice se velmi podobný princip uplatňuje i u každého posledního modelu mobilu naší oblíbené značky, který po určité době jednak prostě už není cool a druhak zpomaluje, není řádně optimalizovaný a podobně. A zatímco to zpomalování softwaru Apple ochotně udělá za nás, tu „uncoolness“ máme na triku jen my sami.
A o to vlastně při plánovaném zastarávání jde – výrobci by tolik nevydělávali, kdyby jim to spotřebitelé vlastním chováním nedovolovali. Takže když chceme levnější výrobky a každý rok změnit mobil, musíme se smířit s tím, že ten mobil bude navržený na dvouletou perfektní práci a pak nejspíš skončí na asijské skládce uvařený kvůli cenným kovům.
Ručníkový podvod
Takže ano, spotřebitel je na vině právě tímhle – chce každý druhý rok nový mobil. Na druhou stranu ale dělá všechno proto, aby co produkuje, také řádně recykloval – podle údajů EKO-KOMu například celých 73 % Čechů poctivě třídí odpad, a to není vůbec málo. Za to, že některé firmy pak tenhle pečlivě vytříděný odpad vezmou a naloží na loď, už ale spotřebitel opravdu nemůže. Protože o tom neví.
Neví o tom, že cedulky v hotelu, které nabádají, aby hosté používali pořád ten samý ručník, protože to šetří životní prostředí, ve velké většině případů šetří jenom náklady hotelu a k životnímu prostředí nepřispívají vůbec ničím (na což upozornil newyorský environmentalista Jay Westervelt už v roce 1986). A neví o tom, zda mu je, nebo není lháno i v jiných věcech. Zelená je totiž v módě a spousta firem napříč odvětvími se hojně a ráda dopouští učebnicového greenwashingu, což je termín označující situaci, kdy se daleko víc financí spotřebuje na propagaci toho, že je společnost zelená, než kolik peněz se do zelených praktik opravdu investuje.
Ne tak úplně špatná regulace
Kdo za to může? Podle mnoha odborníků je globální obchod s odpadem přímo vázaný na neoliberální ekonomickou politiku. Ta zažila největší rozvoj právě v 80. letech a založená na principu volného trhu si nedělala příliš hlavu s tím, jestli něco z toho, co vydělává peníze, je, nebo není etické. Neboli jak ji definoval Henry Giroux, vedoucí kulturálních studií na McMaster University v Kanadě: „Neoliberalismus odděluje ekonomiku a trhy od diskurzu sociálních závazků a nákladů. (…) Jako taktika a politický směr je neoliberalismus spojen s privatizací veřejných služeb, odprodejem státních funkcí, deregulací financí a lidských zdrojů, eliminací sociálního státu a odborů, liberalizací obchodu se zbožím a kapitálovými investicemi a marketizací a komodifikací společnosti.“
Takže jasně, regulace nemá rád nikdo z nás, ale když chybějí úplně, světem vládne chladný kalkul, profit teď a po nás potopa. Jenomže potopa je doslova za dveřmi.
Get our s*it together
Chceme-li být dlouhodobě udržitelná společnost, musíme přestat hrát na my versus oni. Náš odpad totiž rozhodně není „jejich“ problém. Nestačí zavřít oči, zacpat uši a dělat, že se nás to netýká, zatímco se už mluví o tom, že by se místo do Číny odpad mohl posílat do Afriky. Je třeba postavit se tomu čelem a přijít s rozumným řešením, jak situaci zvládnout. Protože výrazně méně odpadu budeme najednou asi produkovat jen těžko.
Inspirací nám může být Švýcarsko, které pracovalo na zpracování a recyklaci vlastního odpadu už od šedesátých let. Odpad se tam zhruba z půlky recykluje, anebo se spaluje za dodržování těch nejpřísnějších emisních norem a energií, která v místních spalovnách vzniká, se topí a svítí. A pozor – i tady platí, že se recyklace nevyplatí, ale stát si tentokrát vzal na starost se s tím vypořádat tak či tak. A pokuty za to, když to někdo nedodržuje, jsou hodně vysoké. Švýcaři totiž vědí, že jsou v tom všichni spolu. A když to jde ve Švýcarsku, k nám už to je jen kousek.
„Vnímám to jako pozitivní impulz k nastartování skutečné podpory recyklace a většího využívání odpadů v EU,“ řekl Právu v reakci na čínské odmítnutí zahraničního odpadu výkonný ředitel České asociace odpadového hospodářství Petr Havelka. „My navrhujeme například daňové zvýhodnění pro recyklované výrobky, snížení zdanění práce v recyklačním průmyslu nebo větší podíl využití recyklovaných výrobků a materiálů v rámci státních zakázek, jako jsou liniové stavby, hromadné nákupy a podobně.“
High-tech demontáž
Navrhovat, vyrábět a kupovat věci, co vydrží déle než dva roky, taky udělá hodně. Jinými slovy pojďme zatočit s plánovaným zastaráváním, a to jak na straně výrobců, tak na straně nás spotřebitelů, protože upřímně – opravdu potřebujeme každý rok nový mobil? Elektroniku je navíc možné navrhnout tak, aby se dala recyklovat jednodušeji – lze volit víc eco-friendly materiály a třeba i automatizované demontážní postupy.
Zkoušejí to například v Applu s jejich robotem Daisy, který pečlivě rozmontovává staré iPhony a součástky odesílá k recyklaci, což je rozhodně daleko lepší postup, než když je v Asii někdo rozlamuje, vaří nebo rozpouští v kyselině.
A je to i zajímavá technická výzva – navrhnout co nejvíc eco-friendly telefon, počítač nebo televizi. Přece když to jde s Frusacky a obdobnými ekologickými náhražkami klasických mikrotenových sáčků, proč bychom to nemohli dostat dál. Biometalurgie a obecně biotechnologie jako takové mají taky obrovský potenciál pomoct nám k udržitelné budoucnosti a určitě o nich ještě hodně uslyšíme. A taky o nich něco napíšeme. Ale to zase příště.
Foto: Solent News (úvodní foto), pixabay.com, unsplash.com